Titinu ovšem nečekal jen teplý pelíšek a pravidelné misky s jídlem. Jejího nového pána totiž oslovil slavný norský objevitel Roald Amundsen a objednal si u něj vzducholoď, na níž hodlal dobýt severní pól. U toho Titina samozřejmě nemohla chybět a právě jejíma očima sledujeme cestu italské posádky a norských polárníků za posledním neobjeveným místem na Zemi. Výprava je to vzrušující, plná dobrodružství a nebezpečí, ale dobytím pólu v roce 1926 ještě zdaleka nekončí. Protože toto je skutečný příběh, který pokračuje dál…

VYJÁDŘENÍ DISTRIBUTORA

Od té doby, co v našem týmu začaly přibývat děti, začali jsme být vnímavější i k dětským filmům a hned první pokus, holandský animovaný film o čuníkovi v ohrožení Kvík, si našel cestu k velkému množství dětských diváků. A ještě než jsme stihli tenhle distribuční pokus vyhodnotit, přistál nám v nabídce další dětský animovaný film: Titina, psí polárnice. Zpočátku jsme váhali, nechtěli jsme se opakovat, ale snímek Kajsy Næssové nás okouzlil do té míry, že jsme se ho rozhodli uvést. A to nejen pro jeho zřejmý edukativní rozměr, ale především pro půvab zcela originálního pohledu na skutečné události, který nabízí i velmi zajímavé interpretace. AČFK se nestává distributorem dětských filmů, zůstává jen distributorem dobrých filmů.

Iva Hejlíčková

Programová ředitelka AČFK

SKUTEČNÝ PŘÍBĚH

Dne 12. května 1926 norský polární výzkumník Roald Amundsen, italský konstruktér vzducholodí Umberto Nobile, Nobileho pes Titina a posádka vzducholodi „Norsko“ jako první přeletěli severní pól.

Mnoho průzkumníků včetně Amundsena samotného se po celá desetiletí snažilo dosáhnout tohoto posledního bílého místa na mapě. V té době nikdo nevěděl, co na pólu najdou, zejména v oblasti mezi pólem a Aljaškou, a Amundsen doufal, že to bude neprobádaná pevnina.

Norskou expedici sponzoroval americký milionář Lincoln Ellsworth a Norská nadace pro leteckou dopravu (Norsk Luftseiladsforening). Itálie vedená fašistickým diktátorem Benitem Mussolinim souhlasila, že prodá vzducholoď za 75 000 dolarů a po expedici ji zakoupí zpátky za 46 000 dolarů, čímž se stala nepřímým sponzorem výpravy. Vzducholoď navrhl Umberto Nobile podle Amundsenových plánů, upravil ji ovšem pro let v arktických podmínkách.

Oficiální název expedice zněl „Amundsen-Ellsworth-Nobile Transpolar Flight“, ale v lidovém tisku se jí říkalo „Z Říma do Nome” (pozn. Nome je město na západě Aljašky). Pozornost tisku byla obrovská a z Titiny se stala hvězda. Během expedice byl v New York Times dokonce publikován její deník.

Vzducholoď odstartovala 11. května z norských Špicberků a následujícího dne dosáhla severního pólu. Bylo nemožné, aby vzducholoď přistála bez pomoci tuctů lidí a infrastruktury na zemi, takže výprava přeletěla přes geografickou značku a vyhodila z okna vlajky, aby svůj úspěch označila. Ukázalo se, že na pólu není nic, jen putující ledové kry, a že pevnina není ani mezi pólem a Aljaškou. Kvůli špatnému počasí vzducholoď „Norsko“ nedoletěla až do Nome, ale havarovala u vesnice Teller na Aljašce. Expedice přesto představovala triumf, ale Amundsen s Nobilem se poté dostali do nedůstojného veřejného sporu ohledně slávy a uznání.

Nobile připravil další expedici na severní pól, znovu na palubě vzducholodi, tentokrát s názvem „Itálie“. Oficiálně šlo o vědecký výzkum, obecně ale převládal názor, že Nobile chce dokázat, že je schopen dosáhnout pólu i bez Norů na palubě. V roce 1928 byl připraven s takřka výhradně italskou posádkou (s výjimkou jednoho Švéda a jednoho Čecha – byl jím radiolog a dobrodruh František Běhounek, který své zážitky popsal již v tom samém roce 1928 v knize Trosečníci na kře ledové) a za finanční podpory námořnictva a města Milána. Námořnictvo samozřejmě ovládal Mussolini, a protože Nobile byl komunista, spojenectví s fašistickým diktátorem pro něj muselo být obtížné.

Tentokrát ale došlo ke katastrofě. Vzducholoď „Itálie“ sice dosáhla severního pólu, ale na zpáteční cestě se dostala do bouře. Ztroskotala severně od Špicberků, deset členů šestnáctičlenné posádky skončilo po rozbití gondoly na ledě, zbývajících šest zmizelo i s balónem neznámo kam a jejich osud se nikdy nepodařilo objasnit. Desítka trosečníků uvízla na šest týdnů na ledu, Nobile si zlomil ruku, nohu a žebra a utrpěl i zranění lebky. Mezitím se rozběhla řada akcí na jejich záchranu. Účastnily se jich pátrací skupiny z mnoha zemí a tato záchranná operace se stala největší mediální událostí dvacátých let. S hledání chtěl přispět i Amundsen. Nebyl mu umožněn přístup k oficiálním norským operacím, získal ale francouzskou podporu a vydal se na cestu s posádkou složenou ze čtyř Francouzů a jednoho norského letce. Odstartovali z norského Tromsø a mířili ke Špicberkům. Nikdo z nich na takovou vzdálenost ještě neletěl a hydroplán Latham 47 nebyl zřejmě na tak extrémní cestu vhodný. Ať už bylo na vině špatné počasí či nějaký technický problém – letadlo zmizelo. Amundsen a jeho posádka se ztratili a už nikdy nebyli nalezeni.

Nobileho a Titinu nakonec z místa neštěstí přepravilo letadlo jako první, před ostatními členy posádky, a to navzdory Nobileho přání. Chtěl zůstat se svými muži, rozkaz Mussoliniho ale zněl zachránit především Nobileho. Následně se pak Nobile stal obětí dehonestační kampaně v tisku, bylo mu vyčítáno, že opustil své muže a vinili ho také z Amundsenovy smrti. Zbylé členy posádky později zachránil ruský ledoborec Krasin. Titina byla prvním zvířetem, které se stalo mezinárodní superstar. Navštívila Japonsko, byla pozvaná do Bílého domu a absolvovala turné v Hollywoodu. Výjimečný život tohoto pejska spustil naši představivost a my jsme zjistili, že pokud budeme vyprávět příběh Amundsena a Nobileho jeho očima, dá nám to možnost vytvořit velmi odlišný typ polárního dobrodružství.

VYJÁDŘENÍ REŽISÉRKY KAJSY NÆSSOVÉ

Text Rebekah Villonová

Oceňovaná režisérka Kajsa Næssová znala jako všichni Norové legendárního polárního výzkumníka Roalda Amundsena a jeho úspěchy. Když ale narazila na příběh vzducholodi „Norsko“ a objevení severního pólu, byla překvapená. Nejenže tento aspekt Amundsenova dobrodružství neznala, ale také ji zarazil fakt, že se expedice účastnil i malý pejsek. Næssová říká: „Na tenhle zvláštní příběh jsem narazila náhodou. Byla jsem překvapená, že jsem o něm už neslyšela, protože ve 20. letech šlo o velkou mediální událost a vzducholoď z toho udělala velkou podívanou. Časem ale zapadl a dnes už většina Norů neví, jak Amundsen zemřel nebo že zoufale hledal Umberta Nobileho. Takže i když je Amundsen ikonou, tato část jeho života není příliš známá.“

Režisérka pokračuje: „Další věcí, která mě k tomuto příběhu přitahovala, byla přítomnost Titiny. My Norové víme, že když vezmete do polární oblasti psy, musejí pracovat anebo byste měli mít možnost je sníst. Arktida není místo pro malé domácí pejsky. Proč byste brali svého mazlíčka na takové místo? To jsem opravdu nechápala a právě to mě na příběhu zajímalo. A jak to vlastně fungovalo, když jste měli ve vzducholodi maličkého pejska? Okouzlovala mě i samotná vzducholoď. Je tak obrovská, tak křehká a tak zvláštní.“

S rámcovou představou příběhu se Næssová obrátila na oceňovaného scenáristu Pera Schreinera, který jí navrhl, aby o tom natočili film. Pro Næssovou bylo důležité, aby film nevyprávěl standardní hrdinský příběh o mužích, kteří dobývají přírodu, ale zaměřil se spíš na postavy a emoce a budoval drama na mezilidských vztazích. A sledovat události z pohledu Titiny nabídlo nový způsob, jak příběh vyprávět tak, aby byl komplexnější a přístupnější.

Režisérka dodává: „Máme velmi klasický způsob, jak ve filmu podobné příběhy vyprávět, jak popisovat hrdinské muže podnikající odvážné a nebezpečné věci. Mně ale připadalo zajímavější, že dělají podivná rozhodnutí a mají složité vztahy. Například ve filmu je daleko víc zajímá spor o to, kdo má větší vlajku, než skutečná oslava dobytí severního pólu. Je to film o malých lidech v obrovské krajině. Hádali se, byli paličatí, byli sobečtí. Měli pochopitelné lidské pocity a tam jsme pro tenhle film nacházeli drama. Díky tomu, že jsme použili Titinu jako pozorovatele, mohou diváci vnímat jejich rozhodnutí jinak. Titina přírodu a krajinu opravdu vnímá a zkoumá, zatímco muži si jí nevšímají, protože spolu především soupeří. Ona prožívá vlastní dobrodružství paralelně s tím jejich.“

Během produkce se Næssová navzdory covidu přestěhovala do Belgie, aby mohla pracovat přímo s produkčními týmy v Bruselu a Gentu. Spolu s režisérkou animace Marie-Laure Guissetovou měly představu o specifickém stylu animace, inspirovaném filmy Jacquese Tatiho a Wese Andersona.

Režisérka popisuje animační práce následovně: „Spousta klasických 2D animátorů je naučená na mnohem výraznější styl se spoustou pohybu v každém záběru. Naučili se všechna možná pravidla o zrychlení (ease-in) či zpomalení (ease-out) animace, o sekundární akci a chtějí všechny tyto techniky použít. Žádali jsme je, aby byli velmi zdrženliví, jen tu a tam lehký pohyb rukou nebo otočení hlavy, a pro některé animátory to bylo velmi těžké. Ve filmu jsou samozřejmě některé postavy, které jsou komiksovější a mají vlastní styl pohybu. Například Mussolini je ve svých projevech daleko přehnanější, takže pro animátory, kteří byli na podobný druh pohybu zvyklí, byly ve filmu scény, kdy do toho mohli jít naplno a užít si to. Ve srovnání s úspornou animací ostatních postav to vlastně velmi dobře fungovalo, zdůrazňovalo to rozdíly mezi nimi a nechávalo na divácích, aby zvážili, co tyhle rozdíly mohou znamenat. A protože jsem byla na místě, mohla jsem úzce spolupracovat s režisérkou animace Marie-Laure Guissetovou, která můj přístup velmi dobře chápala a skvěle vybrala animátory. Ti díky našemu zdrženlivému přístupu vnesli do každého záběru spoustu emocí. A tím, že jsem byla na místě, jsem také mohla komunikovat přímo a animátory a ti mohli do práce vnášet vlastní nápady. Když pracujete s opravdu dobrými animátory, kteří mají spoustu zkušeností a nápadů, je důležité být vůči nim otevřený a přemýšlet, jak toho využít. Pomáhá jim to vzít si film na svůj a nemít pocit, že jen pro někoho pracují. Pro kreativní lidi je to neuvěřitelně důležité. A režisérovi tento typ spolupráce přináší spoustu bonusů v podobě úplně nových nápadů, ke kterým by se jinak nedostal.“

A jak by Kajsa Næssová shrnula podstatu filmu?

„Titina je film o malých citech v obrovské krajině. O dvou zklamaných mužích, kteří objevují úplně prázdný prostor. A o malém pejskovi, který přežil a mohl jejich příběh vyprávět.“

REŽISÉRKA KAJSA NÆSSOVÁ

Po pětadvaceti letech, kdy Kajsa Næssová působila jako režisérka originálních krátkých filmů, konečně představuje svůj celovečerní debut Titina.

Næssová je známá svými hravými, humornými a humanistickými filmy. Její oceňované krátké filmy byly uvedeny na prestižních ferstivalech jako Clermont-Ferrand, Annecy a Tribeca. Vedle řady filmových cen získala Næssová od norského ministerstva kultury Cenu za lidská práva. Mezi její neznámější filmy patří Mother Said (Co řekla matka, 1999), Bygningsarbeidere (Stavební dělníci, 2008), Du velger selv (Je to na tobě, 2013), It Was Mine (Bylo to moje, 2015). Spolu s producentkou Lise Fearnleyovou založila v roce 1996 studio Mikrofilm.