Sny o toulavých kočkách

V KINECH

OD 04/11/2021

Kouzelný výtvarný svět Petra Síse se zhmotňuje v dokumentu režírovaném jeho bratrem.

Bratrská spolupráce, důvěrná znalost a sdílené vzpomínky propůjčují dokumentu zcela unikátní intimitu a osobní rozměr, který však nic neubírá na sdělnosti a srozumitelnosti snímku. Klíčovým tvůrčím rozhodnutím Davida Síse pak bylo nenatočit klasický film „s mluvícími hlavami”, ale využít v mapování osudů svého bratra jeho výtvarného díla – nejen jako formálního ozvláštnění, ale také jako klíče k představení Petrovy osobnosti. Animovaná černá kočka, procházející jak hranými, tak animovanými pasážemi filmu, je ztělesněním vyloučené duše, cizince, ale i metaforou zvědavosti a hledání.

Rozhovor s Petrem Sísem a Davidem Sísem

 

V úvodu snímku zmiňujete, že si v něm chcete řešit svůj bratrský vztah. Ten ale působí ve filmu i mimo něj velmi láskyplně. Jak natáčení promluvilo do vašeho vztahu?

David: Já jsem si sice sliboval, že něco odhalíme, ale my toho vlastně o sobě víme tolik, že jsem spíš řešil problém, jak ten portrét natočit srozumitelně. Nám stačí se naťuknout a hned víme, na co odkazujeme. Jenže to by ten film pak nedával smysl, kdybychom tam jen přeříkávali hesla našeho života jako Akce Kalimantan a podobně. Myslím ale, že to natáčení bylo dost podnětné. Spoustu věcí jsme si nikdy předtím neřekli a už jen spolu takhle intenzivně trávit čas a vzpomínat bylo bezvadné. Aniž bych si to uvědomil, právě tohle jsem postrádal. Než jsme začali natáčet, neviděli jsme se rok a půl. A kvůli covidu jsme se pak zase neviděli rok a půl. Člověk tu vzájemnou přítomnost potřebuje. Všem, kteří mají někde sourozence a z nějakých malicherných důvodů se s ním nebaví, doporučuju, ať ty spory odhodí a zase se spojí. Stojí to za to.

Petr: U nás ale velké spory nikdy nebyly. Nestalo se nám, že bychom se rozhádali jako bratři z různých hudebních skupin jako Kinks nebo Oasis, nemluvili spolu, soudili se nebo se napadali. Samozřejmě jsme měli své momenty, kdy jsme si nadávali.

David: Já jsem Petrovi třeba rozbil takový skleněný obrázek. Nejdřív se nasral a pak mi ty kousky skla věnoval.

Petr: Ale nikdy jsme neřešili nějaký zásadní konflikt, rozhodně ne teď, v našem věku. Mě jenom mrzí, jak ten čas rychle uběhl. S bráchou jsme měli dělat spoustu projektů, které nedopadly. Tenhle film sice natočil jen on, ale i tak to je určitá satisfakce.

Váš vztah v 80. letech výrazně narušila Petrova nucená emigrace do USA. Jak jste pracovali s připomínkami československé historie?

Petr: Až si člověk říká, jestli ten film není moc mírumilovný. Ale myslím, že v dnešní době, hlavně teď po pandemii a všech vyhrocených situacích, právě působí moc příjemně. Všiml jsem si, že jsou ve filmu naznačené i další věci, třeba rok 1968. U něj jsme mohli strávit půl hodiny, další čas jsem mohl vyprávět, jak mě vždycky policie odvezla z nějaké diskotéky a vyšetřovala mě a jak mi z toho bylo špatně. Ale o zážitcích mé generace existuje nespočet filmů a literatury a my jsme to v našem vztahu nepokládali za tak důležité, abychom se tím víc zabývali. I když jsem na tom oproti ostatním nebyl tak hrozně, nikdo mě nevyhostil nebo nezavřel na osm let, rozhodně šlo o špatné zážitky. Ale já jsem je už zpracoval v knize Zeď, tak proč se do toho vrhat znovu?

Film se soustředí na Petrovy knihy a spojuje je s jeho životem. Vyvstaly tím pro vás nějaké nové paralely?

David: Spoustu věcí z těch knížek jsem díky filmu dopochopil. Třeba knížku Tibet: tajemství červené krabičky. Ty obrázky jsem znal, ale až když mi k tomu začal Petr vyprávět o otci, uvědomil jsem si, o co všechno v ní jde. Našel jsem u něj zdroje jeho obrázků a jsem rád, že jsem je mohl i zachytit.

Do svých obrazů se pak Petr propadá pomocí animovaných pasáží. Jak se vám Petře líbí ty?

Petr: Moc. Je na nich vidět, že kdybychom měli přístup k hodně penězům…

David: …tak dokážeme velké věci.

Petr: Kdybychom natáčeli až v době pandemie, mohli jsme chodit po prázdném městě a nemuseli bychom vstávat ve čtyři.

David: To by bylo krásné. Dřív na Karlově mostě byli lidi, i když jsme vstali ve čtyři ráno.

Petr: Já byl vždycky unešen Karlem Zemanem, takže tyhle scény mě moc bavily.

David: Původní myšlenka byla, že Petr ve své fantazii přetváří běžný svět kolem nás do magické krajiny svých knížek. Chtěl jsem tam mít scény, v nichž se bude měnit Národní třída nebo Karlův most, ale to se samozřejmě ukázalo být šíleně komplikované. Tak jsem si řekl, že ho aspoň vpustíme do jeho knížek. Teda jen do těch, když v nich Petr mluví sám o sobě. Jako jsou Robinson nebo Tři zlaté klíče.

Petr: Knížka Tři zlaté klíče, kterou jsem dělal s paní Onassisovou, měla ze všech mých věcí největší publicitu. Byla to totiž poslední kniha, na které jako redaktorka pracovala. Viděla ji namalovanou a vytištěnou, ale umřela dřív, než ta knížka vyšla. A všechny bulvární noviny pak po mně chtěly nějakou unikátní historku s paní Onassisovou. Pamatuju si, že za mnou dokonce přijel redaktor z Blesku a spustil: „Čo jsi s ňou mal?“ Všichni chtěli vědět něco skandálního. Podobně se mnou chtěli jednou natočit pořad Třináctá komnata, ale s tím, že na sebe musím něco prozradit. Třeba, že jsem měl nějakou nemoc. Nebo něco strašného o bratrovi. Jenže my jsme vždycky byli cudná rodina.

Takže jste rád, že bratr z vás žádná odhalení netahal.

Petr: Musím mu být vděčný. Nedávno jsem viděl film o báječném americkém ilustrátorovi, kterého jsem osobně znal. Mluvili v něm o tom, jak pořád kreslil, byla tam spousta animace. Ale pak se dostali k tomu, že jeho žena byla depresivní a někde se ztratila a spadla do řeky a že on sám celou dobu pil. A celý film začal dostávat temnou barvu a pro mě to zazdilo jeho ohromnou tvorbu za padesát let. Měl jsem pocit, že tohle jsem o něm vědět nemusel.

David: S Vítkem jsme si na začátku řekli, že nechceme, aby byl náš film depresivní. Že chceme dostat na plátno co nejvíc výtvarna a umění. Někdy se nám to nepovedlo dokonale, protože jsme skenovali i z knížek, které nebyly tak kvalitně vytištěné, to teď na plátně vidím. Ale snažili jsme se. A od začátku jsme věděli, že půjde o film určený do kin, že na obrazovce tak dobře nevyzní.

Petr: To mě taky popletlo. Najednou jsem film viděl na velkém plátně a jak ho mám celý vstřebat do sebe, když je tak velký?

Vy sám jste v něm navíc taky velký…

Petr: Sám sebe jsem se tam snažil ignorovat.

David: To musíš brát tak, že to je cizí člověk.

Petr: Tak tak. Ale je to těžké. Překvapila mě moje žena, když říkala, jak mě vidí.

David: Ale to bylo krásné. Já se spíš bojím, co bude říkat na film, protože manželka bratra je velmi známá střihačka dokumentů.

Petr: Ta by to nastříhala jinak, no…

David: A je taková zásadová. Má ráda hledání obsahu a tak. Cítím, že ve Snech asi bude postrádat tu dokumentární dřeň.

Petr: Ale to ti neřekne.

David: Klidně ať mě lidi obviňují z povrchnosti, ale já jsem rád, že jsme to natočili tímhle způsobem. Už jen proto, že budeme mít krásné vztahy. A hlavně jsem chtěl zachovat to, co Petr udělal do teďka.

Takže jste si od začátku řekli, že váš vztah je důležitější než film?

David: Petr byl bezvadný v tom, že na začátku řekl: „Máš moji plnou důvěru, s nikým jiným bych dokument netočil.“ A přitom jeho životní příběh chtělo zpracovat mnoho režisérů a režisérek, na rozdíl ode mě slavných a etablovaných.

Petr: S nimi by to ale bylo nemožné. Bratr věděl, že mou důvěru nemůže zradit.

David: Máme ale výhodu, že u nás skutečně moc těch neotevřených šuplíků není. Měli jsme fascinujícího otce, a jestli na nás někdy zařval nebo nás zpohlavkoval, po letech to zesládlo a vzpomínáme na něj s láskou. Měli jsme milující, fantastickou maminku. Máme skvělé děti, máme zvláštní, ale milovanou sestru, která je taky vynikající filmová střihačka, sedmadvacet let prožila s bezvadným střihačem Lojzou Fišárkem. Jsme filmová rodina, možná i proto jsme nechtěli vytahovat kostlivce ze skříně, ani tam žádní nejsou. Jasně, každý má nějaké trapné lásky, zakopnutí, ale nic tak významného, aby si to zasloužilo místo ve filmu. Tam je daleko lepší nechat Petrovy obrázky.

Petře, proč jste nechtěl natáčet s jiným režisérem?

Petr: Protože bych se bál. Každý režisér přijde se svým názorem a komentářem. Bratr ví, jak spojit mé knížky se mnou, zná moji evoluci. Já jsem vždycky byl radši víc Zelig, pozorovatel. Budu si vážit prezidenta Havla a přinesu mu knížku, ale nebudu malovat plakáty. To je můj naturel.

David: Je to tak. Já jsem hlavně nechtěl, abychom z toho udělali takový ten boj o zásluhy. Často vidím dokumenty, ve kterých někdo vypráví o heroickém boji své rodiny. My jsme žili v záhadných vztazích, protože náš tatínek byl režisér, musel se živit ve filmovém studiu Barrandov, ale dělal tam hodně zvláštní filmy, nikdy se úplně nezaprodal, nikdy nenatočil nic, co by přímo podporovalo režim. Točil krásné, snivé, podivné věci. My si dneska myslíme, že to byl báječný režisér experimentálních filmů, jenom ho nikdo nepochopil.

Petr: Pan Brdečka taky říkal, že to byl nejlepší režisér vyprávěných filmů. Ten je dokázal vyprávět tak, že když jsem po jeho vyprávění šel na Apokalypsu do kina, připadala mi jako slátanina.

David: To je pravda, měli jsme daleko lepší zážitek z Apokalypsy nebo 2001: Vesmírná odysea z jeho vyprávění, než když jsme ty filmy pak viděli. Ale chtěl jsem říct, že boj o zásluhy je mi z duše odporný, a proto mám radost, že brácha skladuje svoje ceny za skříní a nějak se s nimi neprsí.

Jak se zrodil název Sny o toulavých kočkách?

David: Lehce. Chtěli jsme v té době dělat ještě pohádku z knížky Tři zlaté klíče.

Petr: To ještě pořád chceme.

David: Přepisoval jsem scénář, hledal jsem pro to nějaký název a došlo mi, že se v té knížce pořád toulá ta kočička, jako leitmotiv. Praha se proměňuje v kočku, svět taky… A najednou jsem si uvědomil, že chudáka Petra vykopli a řekli mu: musíš zůstat v Americe. Poněvadž ses nevrátil, tady soudružka ti napíše dopis, že jsi emigrant. Jako kdyby ta kočička vyběhla na zahrádku a lidi jí zatím odjeli, zamkli dům a kočička se už nemá kam vrátit.

Petr: V mé poslední knížce je náhodou něco podobného, holčička se vrátí z ciziny, ale její rodiče umřeli v koncentráku a doma je jenom kočka.

David: Petr byl jako ta toulavá kočka, která se nemá kam vrátit, musela si zařídit svůj život a najít si nový pelíšek.

Petr: Přitom já kočky nesnáším. On je miluje. Ale je to dobrý název.

 

Ptala se: Iva Přivřelová

 

David Sís

(* 1962)

David Sís se stejně jako jeho otec a sourozenci, výtvarník Petr a střihačka Hana, věnuje umělecké tvorbě.  Absolvoval katedru režie na pražské FAMU a především pro Českou televizi natočil několik desítek pořadů a částí z dokumentárních cyklů (např. Tajemství rodu, Na cestě, Kdo je kdo, Causa Kain, Naše tradice, Cestohrádky, seriál Trapasy a řada dalších), přímé přenosy (Noc s Andělem, ČT Live, Ceny české filmové kritiky, Ceny Český lev, Ceny Anděl, Největší Čech nebo Světlo pro Světlušku), reklamní spoty, živé koncerty a videoklipy českých i zahraničních hudebníků a kapel (Prago Union, Hradišťan, Kabát, Lucie, Buty, Čechomor, Daniel Landa, Aneta Langerová a jiní).

Některé jeho snímky měly úspěch i v mezinárodním měřítku. Absolventský film Hat-Trick o dětském fotbalovém utkání v době nacistické okupace získal cenu na MFF v japonském Kobe a experimentální sci-fi příběh Maltchik byl oceněn na festivalech v izraelském Tel Avivu a francouzském Poitiers. Za televizní tvorbu získal cenu Pierot a za reklamní práce cenu Louskáček. Jeho autorský celovečerní dokumentární film Lucie: příběh jedný kapely, měl premiéru na MFF Karlovy Vary v r. 2016.

 

Výběr z filmografie:

1992 – Hat-Trick

1993 – Malčik

2016 – Lucie: příběh jedný kapely

2018 – Maffiáni

 

 

Petr Sís

(* 1949)

Nejstarší z dětí režiséra Vladimíra Síse (Balada pro banditu) od dětství projevovalo výtvarný talent a s dospíváním se přidal i zájem o hudbu: Petr Sís hrál v bigbítové kapele, psal o hudbě a stal se i jedním z prvních DJs v tehdejším Československu. Absolvoval pražskou VŠUP (animovaným videoklipem k písni Mimikry skupiny Blue Effect) a The Royal College of Art v Londýně a na počátku své kariéry se věnoval tvorbě animovaných filmů. Jeho snímek Hlavy získal na MFF v Berlíně Zlatého medvěda za nejlepší krátký film. O dva roky později na základě nabídky výboru olympijských her v Los Angeles natočit animovanou sportovní znělku na téma veslování získal povolení vycestovat do USA. Když se státy východního bloku rozhodly letní olympijské hry bojkotovat, dostal příkaz okamžitě se vrátit do ČSSR. V té době pracoval na videoklipu ke skladbě Boba Dylana You Gotta Serve Somebody určenému pro tehdy začínající MTV, proto termín návratu oddaloval, až se jeho pobyt v zahraničí stal pro československé úřady nelegálním. V roce 1984 se přestěhoval na americké východní pobřeží, kde žije a pracuje dodnes.

Je autorem tří desítek knih pro děti k šedesáti dalším vytvořil ilustrace. Vedle toho vytvořil i návrhy k několika velkoformátovým tapisériím, připomínajícím bojovníky za svobodu Václava Havla, Nelsona Mandeliu, Johna Lennona či M. L. Kinga, které zdobí letiště celého světa. Jeho práci v podobě mozaik najdeme i v newyorském metru a ve formě nástěnné malby v Bronxu. Je ale např. také autorem plakátu k Formanově Amadeovi.

Za svou tvorbu získal Petr Sís desítky ocenění včetně Ceny Hanse Christiana Andersena za celoživotní tvorbu. Od září 2019 do února 2020 se v pražské galerii DOX uskutečnila souborná výstava tvorby Petra Síse nazvaná O Létání a jiných snech, která se dočkala několika prodloužení a kterou zhlédlo sto tisíc návštěvníků.
 

Filmy:

1974 – Mimikry

1977 – Ostrov pro 6 000 budíků

1979 – Hlavy

1982 – Hráči

 

Knihy (vydané v ČR):

1993 – Podivuhodný příběh Eskymo Welzla

1996 – Hvězdný posel: Kniha o životě slavného vědce, matematika, astronoma, filozofa a fyzika Galilea Galileiho

2004 – Strom života

2005 – Tibet: Tajemství červené krabičky

2006 – Hrej, Mozarte, hrej

2007 – Tři zlaté klíče

2007 – Zeď: Jak jsem vyrůstal za železou oponou

2009 – Diskotéka Petra Síse

2011 – Ptačí sněm

2014 – Pilot a Malý Princ: Život Antoina de Saint Exupéry

2016 – Komodo

2017 – Robinson

2021 – Nicky & Věra: Příběh Nicholase Wintona a jeho dětí

 

Více

Země:

Francie, USA, Česká republika

Původní název:

Sny o toulavých kočkách / 96 minut

Režie:

David Sís

Scénář:

David Sís

Kamera:

Vít Bělohradský, Vojtěch Vančura

Hrají:

Petr Sís, David Sís ad.

V kinech:

04/11/2021–31/12/2023

VOD:

od ledna 2022

Žánr:

dokument

Formát:

Dcp, Mp4, On-line (VOD)

Poměr stran:

1:1.85

Jazyková verze:

česky, anglicky

Titulky / dabing:

české titulky

Přístupnost:

přístupný

Objednávky do kin:

DISFILM

Kontaktní osoba:

Michal Hlaváč
program@acfk.cz
+420720590984

Odkazy:

ČSFD


IMDB

dokument / Sny o toulavých kočkách / Francie, USA, Česká republika 2021 / 96 minut
Režie: David Sís / Scénář: David Sís / Kamera: Vít Bělohradský, Vojtěch Vančura / Hudba: / Hrají: Petr Sís, David Sís ad.
V kinech: 04/11/2021–31/12/2023 / Dcp, Mp4, On-line (VOD) / 1:1.85 / anglicky, česky / české titulky / Doporučená přístupnost: přístupný

Objednávky do kin:

Kontaktní osoba:

Michal Hlaváč
program@acfk.cz
+420720590984

Sny o toulavých kočkách v kinech

07.07.2022
Boskovice
KINO BOSKOVICE (Kpt. Jaroše 15)

Projekce v kinech

07.07.2022
Boskovice KINO BOSKOVICE

Přehrát legálně on-line