Nakache a Toledano ve své tvorbě umně přetáčejí sociální klišé naruby. V Nedotknutelných Driss rozhání deprese svého zaměstnavatele, v jejich nejnovějším snímku Samba je to klient, ilegální imigrant, jenž pomáhá sociální pracovnici Alice překonat nelehké životní období. Oba snímky pak kromě vymezování se vůči sociálním stereotypům propojuje i hlavní představitel, herec Omar Sy. „Byl jsem nadšený, že jsme se s Olivierem a Ericem znovu setkali na place. Měl jsem pocit, jako by se nic nezměnilo. Navázali jsme přesně tam, kde jsme před lety skončili,“ popisuje Sy, který si kvůli roli Samby osvojil senegalský přízvuk. „To byla první věc, na které jsem začal v rámci příprav pracovat. Samba musel být uvěřitelný, a právě jeho přízvuk byl proto velmi důležitý. Před natáčením jsem tak hodně navštěvoval své příbuzné a snažil se napodobovat způsob, jakým mluví.“ Roli Alice ztvárnila slavná francouzská herečka a zpěvačka Charlotte Gainsbourgová. „Úplně jsem jí propadl. Je úžasná,“ vzpomíná Sy. „Na konci máme jednu scénu, kde se máme políbit. Byl jsem hrozně nervózní a myslím, že jsem na ni svou nejistotu trochu přenesl. Výsledku to ale docela pomohlo – ústřední pár je nemotorný a my s Charlotte jsme tenhle dojem jen podpořili.“ Sama Gainsbourgová ve filmech s komediálními prvky příliš často nehraje: „Nejsem zrovna nakažlivě vtipná. Dokážu improvizovat, ale mám z toho vždycky trochu obavy. To Omar je rozený bavič. Na začátku jsem mu řekla, že se bojím, jestli natáčení nějak nepokazím, ale on mě uklidnil už během prvních čtených zkoušek. Říkal, že všechno bude dobré.“ Pro Sambu i Alice jsou jejich zaměstnání velmi důležitá. Na Sambově příjmu závisí jeho rodina v Senegalu a Alice si zase neumí vymezit mantinely, kde končí práce a začíná soukromý život. „Byli jsme nadšeni tím, že jsme ve filmu mohli otevřít otázku, jestli je práce v životě člověka skutečně tak důležitá,“ vysvětluje režisér Eric Toledano. „Ústřední pár se snaží najít cestu, jak být šťastný i bez toho, co společnost obvykle definuje jako úspěch.“ Ačkoli je Samba na první pohled kladná postava, tvůrci se snažili vyhnout jednorozměrnosti a idealizaci, a to třeba ve scéně, kdy hrdina zradí svého přítele tím, že se vyspí s jeho snoubenkou. „Idealizovat si imigranty je stejně hloupé jako spatřovat v nich nějakou hrozbu. Z našeho hrdiny by samozřejmě šel snadno udělat svatoušek – pracuje do úmoru a je v neustálém nebezpečí, to všechno kvůli své africké rodině. Ale taková postava by nás nezajímala. Snažili jsme se ukázat, že má vlastní život. Dělá chyby jako každý jiný. Podrazí kamaráda, a to se mu v závěru dost vymstí,“ říká druhý z režisérů, Olivier Nakache. Oba tvůrci pak, stejně jako ve svých předcházejících snímcích, prostředí, o kterém vypráví, předem důkladně prozkoumali. „Každá z postav je založená na jednom nebo více lidech, se kterými jsme se setkali. Během příprav jsme navštěvovali různé organizace, dělali rozhovory s imigranty, četli a dívali se na dokumenty,“ vypočítává Toledano. Jedna z věcí, která na snímku překvapí, je právě autorské ztvárnění organizace, která imigrantům pomáhá. Tvůrci se snaží v multietnickém prostředí plném různých jazyků nacházet humorné situace, což se jim skutečně daří, aniž by výsledek působil šroubovaně nebo uměle. „Lidé, kteří v podobných institucích pracují, jsou zde často zadarmo. Většinou jde o studenty, kteří tu jsou kvůli praxi, nebo třeba důchodce, kteří chtějí být stále aktivní a dělat něco užitečného,“ popisuje Nakache. Právě zaměstnanci podobných neziskovek pak ve filmu dávají ilegálním imigrantům celou řadu rad, jak se vyhnout problémům: nejezdit večer metrem, nezdržovat se na velkých nádražích, nepřiplést se do žádné rvačky, neupozorňovat na sebe, nikomu nevěřit… Je to zvláštní a trochu hororový svět, ve kterém se jednotlivec snaží tak mocně splynout s okolní masou, až může docela dobře zapomenout, kým vlastně doopravdy je, a jeho identita se rozpustí v okolním průměru. Nejsilněji se tato tendence ukazuje ve scéně, kdy Samba dá na rady svého strýce a zbaví se všech věcí, které k němu přitahují nežádoucí pozornost – prstenu, barevných, výrazných triček… Když pak jede metrem, oblečený v plášti, tmavých kalhotách a s aktovkou v ruce, připadá si paradoxně více obnažený a zranitelný. Kamera ukazuje jeho subjektivní pohled na spolucestující – Sambovi připadá, že je v této typické uniformě střední třídy mnohem nápadnější a podezřelejší než ve svém oblíbeném křiklavém fotbalovém dresu. „Postava Samby si počíná úplně jako herec. Vrství na sebe lži, které ho mají ochránit. Ale bohužel nejde o frašku ani o komediální výstup – pro něj je to realita,“ popisuje Toledano a dodává: „Film nám dovoluje podívat se na problémy, které známe jinak pouze z článků a politických debat, prizmatem každodennosti. Právě ukazování běžného života, a ne nějaká násilná propagace byť chvályhodných postojů, může změnit pohled diváků na nějakou problematiku.“ Nakache pak svého kolegu doplňuje: „Jsem rád, že jsme ve filmu mohli zachytit jevy, kterým francouzská kinematografie obvykle nevěnuje moc pozornost, protože pro ni nejsou atraktivní. Pracovníci, kteří čekají od pěti ráno na mistra, který si na ten den najme pouze pár z nich. Muži, co pracují celé dny na stavbách. Lidé, kteří jsou zašiti hluboko v kuchyních a připravují všechna ta báječná jídla hotelovým hostům. Pro nás jsou často neviditelní.“ Ačkoli si oba autoři uvědomují, že bude těžké překonat úspěch Nedotknutelných, které vidělo přes padesát miliónů diváků, zůstávají v pohledu na Sambu příjemně střízliví: „Jsme teprve na začátku svých kariér. A je dobré si připomenout, že nejsme atleti, nesoutěžíme a nepotřebujeme trhat rekordy. Uvědomujeme si, že se lidé nevyhnou tomu srovnávat Sambu s Nedotknutelnými, ale na druhou stranu se nemůžeme pořád točit kolem jednoho úspěchu,“ vysvětluje Toledano.