Řeky jsou tepnami planety. Kamkoli putují, tam se objevují, přežívají a snad i vzkvétají všechny formy života, včetně lidského. Naše rané osudy formovala právě vůle řek. V průběhu času se staly cestami, po nichž se do vnitrozemí šířily obchod a technologie. Po řekách připlula poezie, příběhy, náboženství, politika a konflikty. Řeky vypěstovaly naše města a velkoměsta… Film Řeka bere diváky na cestu prostorem a časem, pokrývá šest světadílů a prostřednictvím nejmodernějších filmařských prostředků včetně satelitních záběrů představuje řeky z perspektiv, jaké jsme ještě neviděli. Výsledkem spojení obrazu, hudby a střídmého poetického komentáře je snový a působivý snímek, který oslavuje divokost řek, ale zároveň upozorňuje na jejich zranitelnost. Řeka je druhým dílem plánované trilogie celovečerních dokumentů, mapujících vzájemný vztah krajiny a člověka. První, Hora, se stala komerčně nejúspěšnějším dokumentem v domovské Austrálii a v českých kinech ji díky AČFK vidělo více než 7 000 diváků.  

Vyjádření režisérky

„Po úžasném ohlasu na Horu jsme nějakou dobu uvažovali, kudy se v naší trilogii filmů, zkoumajících vliv krajiny na lidská srdce, vydat dál. Krátce jsme zvažovali obecnější téma vody, ale rychle jsme zjistili, že díky své specifičnosti bude mnohem silnější téma řek. Protože tepny planety jsou také tepnami lidstva. Lidé řeky milují. Nelze ani spočítat všechny ty filmy, knihy a básně, které mají v názvu „řeku“. A přesto stav řek na celém světě naznačuje, že jsme, jak se zdá, ztratili ze zřetele jejich význam pro naši existenci. Zatímco náš první film, Hora, byl příběhem o těch, kdo hledají v horách riziko a výzvu, v Řece jsme viděli potenciál vyprávět mnohem univerzálnější příběh. Vždyť základní potřeba čerstvé vody je společná všem lidem. Jak se říká v básni W. H. Audena: „Tisíce žily bez lásky, bez vody ani jeden.“ Film Řeka z ptačí perspektivy nahlíží vztah lidí k našemu nejcennějšímu zdroji v čase. Je to příběh o limitech lidské kontroly i o tom, jak se nám naše krátkozraké pokusy kontrolovat přírodu vymstily. O fragmentaci řek a jejím dlouhodobém dopadu na život na Zemi. Inspirovali jsme se prací našeho báječného scenáristy a spolupracovníka Roberta Macfarlanea a věříme, že setkání s přírodou může natrvalo změnit – k lepšímu – způsob, jak přemýšlíme o životním prostředí a dopadech, jež na něj mají naše rozhodnutí. Řeku jsme natočili proto, abychom vám takové setkání nabídli. Díky spolupráci s Australským komorním orchestrem (AKO) nás mimořádný hudební doprovod bere na cestu od Bacha k Jonnymu  Greenwoodovi a Radiohead, zazní originální skladby Richarda Tognettiho a aboriginského hudebníka Williama Bartona. Díky práci několika z nejlepších kameramanů přírody na světě jsme vytvořili hudební a filmový zážitek, který je nutné vidět na co největším plátně. A konečně doufáme, že Řeka přiměje diváky, aby přemýšleli o tom, co znamená „myslet jako řeka“ – snít po proudu v čase o dlouhodobých důsledcích našich činů v současnosti – uvažovat o tom, co znamená být dobrými předky.“ Jen Peedomová, scenáristka a režisérka Joseph Nizeti, spoluscenárista a spolurežisér  

Jak se točila Řeka?

„Chtěla jsem vyvolat úžas,” říká režisérka Jen Peedomová o natáčení Řeky a přesně to se jí pomocí síly velkolepých obrazů, výjimečné hudby Australského komorního orchestru a střídmého, poetického komentáře podařilo. Hluboce emocionální, globální příběh o kráse, významu a zranitelnosti řek čerpá z geografie, vědy, filozofie a lidských dějin. Natáčení podobných esejistických snímků má podle producentky Joanne McGowanové své výhody i úskalí: „Opustit dokumentaristické konvence je na jedné straně osvobozující, je ovšem pak daleko náročnější vytvořil soudržný příběh – a bez něj vznikne jen tapeta. Přípravu a vznik filmu provázelo hodně přemýšlení o struktuře snímku.“ Práce na Řece začaly formálně v roce 2020, kdy se jako třetí producent přidal k Jen Peendomové a Joanne McGowanové Brit John Smithson. Tehdy začal skutečný výzkum a trojice scenáristů – Jen, Robert Macfarlane a Joseph Nizeti – si neustále vyměňovala myšlenky, nápady a informace. Scénář postupně začal získávat tvar a jak už to u dokumentů bývá, jeho definitivní podoba vznikla až s dokončením filmu. Komentář je střídmý a evokativní Roberta Macfarlanea, spisovatele působícího na univerzitě v Cambridge, těšilo, že střídmá podoba finálního komentáře ponechává prostor nejen hudbě, ale i tichu. „Mám moc rád, když vytvářím tenké vlákno, které se texturně prolíná filmem, nedominuje mu a není zatíženo přílišným vysvětlováním.“ Redukce informací a úvah ovšem nebyla snadná. Několik tisíc let historie lidstva muselo být zhuštěno do „asi 20 minut filmu a dvou set slov“. „Myslím, že lidé tomu budou říkat ať už v dobrém či ve zlém poetický scénář. Některé z replik jsou až epigramatické.“ Tvorba komentáře se časově shodovala s vypuknutím pandemie covidu-19. Robert byl v Cambridgi a jeho spoluautoři Jen a Joseph v Sydney. Podle Macfarlanea pro něj byla spolupráce v oné době cosi jako záchranné lano. „Velmi živě si pamatuji, jak jsem byl obklopen strachem a smrtí a přitom pracoval na projektu oslavujícím život a naději.“ Robert mluví o třech pocitech, které by měly diváka postupně zasáhnout: „Nejdřív vás ohromí, potom zneklidní a nakonec přináší naději. Řeky mají úžasnou schopnost regenerace, tedy pokud jim dáme šanci.“ On sám ohledně této šance pociťuje „spíš mírnou než velkou naději.“ Úžasné možnosti současné kamery „V pohledu na řeky z vesmíru je cosi úžasného,“ říká Jen Peedomová a zmiňuje záběry NASA a práci vizuálního umělce Benjamina Granta, který používá záběry ze satelitů, aby ilustroval dopady lidské činnosti na svět. Řeka obsahuje ohromující záběry řek z nadhledu, některé natočené jen díky nedávnému pokroku v technologii dronů. Klíčovými kameramany filmu byli francouzský filmař Yann Arthus-Bertrand, specializující se na letecké záběry, Ben Knight, Sherpas Cinema, Renan Ozturk a Pete McBride. Jen byla také nadšená, že mohla spolupracovat s mladým australským kameramanem, fotografem a milovníkem přírody Rorym McLeodem. Klíčový tvůrčí tým plánoval některé záběry natočit v terénu sám, kvůli covidovému lockdownu ale musel pracovat na dálku a zajistit si specifický materiál ilustrující zásadní prvky vyprávění u kolegů, s nimiž spolupracoval v minulosti. Například Joel Wiebe použil severoamerické řeky Columbia a Snake Rivers a kombinaci vysokorychlostní kamery a nově vytvořených širokoúhlých čoček k zachycení toho, jak řeky pod povrchem přenášejí naplaveniny.  Doporučil také Ryleyho a Zacharyho McIntoshovy, kteří natáčeli u obrovské přehrady ve státě Washington, aby ukázali i druhou stranu mince: totiž že tyto naplaveniny klesají ke dnu přehrad a nemohou tak vyživovat mokřady a obohacovat povodňové oblasti. „Vždycky jsem chtěl mít ve filmu Bacha“ „Vždycky jsem chtěl mít ve filmu Johanna Sebastiana Bacha,“ říká Richard Tognetti, umělecký šéf Australského komorního orchestru. A Řeka mu tu možnost dala. Richardova verze Bachovy Chaconny – poslední, páté věty Partity D moll – je ideálním partnerem jedné z úvodních sekvencí, zachycujících život divokých řek. Bach napsal Chaconnu na počátku 18. století pro sólové housle a aranžmá pro film vychází z transkripce pro symfonický orchestr, kterou provedl ve 20. století dirigent Leopold Stokowski. Původní skladba trvá 15 minut, Richard z ní ovšem použil jen úryvky. Je sice zvyklý pracovat se skladbami klasického kánonu s mimořádným respektem, zároveň ovšem musel ctít nároky filmového vyprávění. Další částí hudební složky Řeky je skladba Jonnyho Greenwooda Voda, kterou si Australský komorní orchestr objednal v roce 2012. „Voda je nádherná, složitá skladba, vycházející z básně,“ říká Richard. Není sice fanouškem mnoha filmových soundtracků, hudební doprovod, který kytarista skupiny Radiohead složil pro film Paula Thomase Andersona Až na krev (2007) ho ale omráčil.  „Když nás tedy ohledně Řeky oslovili, bylo okamžitě jasné, že Jonnyho Vodu použijeme.“ Skladba obsahuje indický strunný nástroj tanpura, jehož jedinečný zvuk se dokonale hodil k záběrům pohřebních hranic na břehu Gangy v indickém Váránasí. William Barton se spojil se svými předky Když William Barton dokončil svou nahrávku pro soundtrack Řeky, mnozí z přítomných měli v očích slzy. Uznávanému skladateli, vokalistovi a hráči na domorodý nástroj didgeridoo promítli důležitou část filmu zachycující vztah mezi řekami a původními obyvateli a on pak nahrál improvizovaný a nepřerušovaný patnáctiminutový vokální doprovod, z nějž se nakonec dostaly do filmu tři minuty. Když se ho ptali, co v tu chvíli prožíval, popsal své vokály jako „zpěv nitra a věčnosti“ a „znovuoživení ukolébavky“ děděné generacemi jeho rodiny, která pochází z okolí Mount Isa v Queenslandu. „Spojil jsem se se svými předky, s matkou zemí, se svými zážitky, kdy jsem jako malý kluk chodil do buše na území Kalkadungů a díval se na malá jezírka spojená se sněním emu a s významem cest písní.” Podle australské domorodé kultury byla totiž země a všechny živé bytosti stvořeny duchy během doby Snění. Cesty písní (songlines) označují cesty těchto stvořitelů. „Obecně řečeno existující klasická hudba byla použita k ilustraci živoucí, nedotčené, divoké přírody a její dokonalé krásy,“ říká spoluscenárista a spolurežisér Řeky Joseph Nizeti. „Původní hudba signalizuje lidské zásahy a stagnaci, kdy je duch řek zlomen a svět je vychýlen z rovnováhy.“ Střih je další verzí scénáře „Bylo velmi poučné a inspirativní sledovat, co filmu může přinést střihač,“ říká Joseph Nizeti o spolupráci se střihačem Simonem Njoo. „Jen i já jsme velmi pečliví. Dobře jsme věděli, co chceme, a strávili jsme měsíce a měsíce vymýšlením a psaním sekvencí a přípravou záběrů, které jsme pak předali. Ale Simon vždycky našel nějaký zajímavý způsob, jak se k látce postavit, nový leitmotiv, humor či emoci. Přinesl tolik postřehů a nových perspektiv a zaplnil prostor, o kterém jsme ani nevěděli, že tu je a je třeba ho naplnit.“ Podle Simona je střih další fází scenáristického procesu. Jeho úlohou je podle něj upřímně a pozorně reagovat na vizuální materiál a nacházet souvislosti, přitom ale také vytvářet konzistentnost a význam. Říká, že každý film je jedinečný, ale Řeka tento pojem skutečně naplňuje: „Souvisí to s jejím filmovým jazykem, který je unikátní, vzrušující a působivý. Představuje jiný způsob, jak vyprávět příběh. Je magický, poetický a krásný.“  

Tři znepokojující skutečnosti o Řece

Rozsáhlé rešerše, které tvůrci při přípravě filmu podnikli, odhalily řadu fascinujících informací. Záměrem Řeky bylo sice zapůsobit na diváky spíše emocionálně než prostřednictvím vědeckých důkazů, zde jsou alespoň tři překvapující fakta: 1) Nejmohutnější přehrady zadržují tolik vody, že zpomalily rotaci Země. Vědci z NASA v roce 2005 spočítali, že naplnění obrovské čínské přehrady Tři soutěsky prodloužilo délku dne o 0,06 mikrosekund. Podle článku v Business Insider o tom lze uvažovat následovně: čím dále je hmota od své osy, tím pomaleji se bude točit, což je také důvod, proč například krasobruslaři ve snaze točit se při piruetách rychleji zvedají těsně spojené ruce. Takže kumulace a vyvýšení obrovského množství vody tuto vodu vzdaluje od zemské osy a zpomaluje tak rotaci Země. 1) Obloha má své řeky. Mohutné Amazonky a Nily z par plynou z moře zpět ke zdroji. Tyto nebeské řeky obsahují víc vody než všechny potoky a řeky na Zemi dohromady. Většina vody na Zemi se nachází v oceánech (97,2%), větší část zbylého množství pak v ledovcích (2%). Dále je tu podzemí voda (0,62 %), jezera se sladkou vodou (0,009 %) a vnitrozemská moře a slaná jezera (0,008 %). Zbývá voda v atmosféře (0,001 %) a v řekách (0,0001 %). 2) Když spadly první deště, Země se probudila. Déšť padal bez přestání několik tisíc let. „Když se před zhruba 4,5 miliardami let zformovala Země, byla to žhavá koule, jejíž povrch byl suchý na troud,“ říká Alok Jha, autor Knihy o vodě (The Water Book). Prvních 500 milionů let z ní unikaly vodní páry, uvolňované geologickými procesy hluboko uvnitř planety, pak se ale atmosféra a teplota stabilizovaly a došlo ke kondenzaci. Tehdy nastaly záplavy. Během tohoto bouřlivého období navíc do Země miliony a miliony let narážely asteroidy a komety bohaté na vodu, což objem vody na planetě dále zvyšovalo.  

Jennifer Peedomová

Jennifer je uznávaná scenáristka a režisérka non-fiction filmů, včetně snímku Šerpa, který na Londýnském filmovém festivalu získal Griersonovu cenu pro nejlepší dokument a v roce 2016 byl nominován na cenu BAFTA za nejlepší dokument. Její filmy se soustřeďují primárně na přírodu, ať už ve vztahu ke konkrétním lidem, kteří vyzývají její moc a sílu (Andrew McAuley) pokoušející se v kajaku přeplout Tasmánské moře v Sólu či Lincoln Hall, který málem nepřežil výstup na Mount Everest v Zázraku na Everestu), anebo zkoumající obecnější vztah lidí k přírodě (Hora, Řeka). Nyní se Jennifer věnuje svému prvnímu hranému snímku Tenzing, který pro Netflix připravuje produkční společnost Higher Ground Productions, patřící bývalému americkému prezidentovi Baracku Obamovi a jeho ženě Michelle. Jde o skutečný příběh Tenzinga Norgaye, muže, který spolu se sirem Edmundem Hillarym jako první dosáhl vrcholu Everestu. Téma i prostředí jsou Jennifer Peedomové dobře známé, protože sama v roce 2014 točila na Mount Everestu snímek Šerpa z pohledu domorodých průvodců. Tehdy byla také svědkem tragické smrti 16 Šerpů, které pohřbila lavina. Režijní filmografie (celovečerní) 2008 – Solo 2008 – Zázrak na Everestu (Miracle on Everest) 2015 – Šerpa (Sherpa) 2017 – Hora (Mountain) 2021 – Řeka (River)