Rozhovor s režisérem Bernhardem Wengerem

Páv je váš celovečerní hraný debut a hned se dostal do soutěže Mezinárodní týden kritiků na MFF v Benátkách. Jaký je to pocit?

Samozřejmě úžasný. Na filmu jsem pracoval od roku 2018. Samozřejmě, byl tu covid a ten všechno trochu zpomalil, ale byl to největší projekt, na jakém jsem kdy pracoval, tak jsem nechtěl psaní scénáře uspěchat. A teď, když vidím, jak film na plátně v Benátkách ožívá, je to prostě nádherné.

Vaše krátké filmy vyhrály řadu cen a byly vybrány na spoustu festivalů – tohle je ale asi úplně jiné, ne?

To vzrušení je daleko větší. Prostřednictvím krátkých filmů jsem si vyzkoušel různé věci a časem jsem našel svůj filmový hlas, takže u Páva už jsem přesně věděl, co chci. Agentury Rent-A-Friend se během posledních dvou dekád staly v Japonsku velmi populární a díky nim si tam ve skutečném životě můžete pronajmout lidi na roli, jakou si přejete. Původně tyhle agentury chtěly pomoci lidem, kteří byli izolovaní a osamělí, což je v Japonsku velké téma. Ale například covid nám ukázal, že je to téma na celém světě, a samozřejmě, velkou roli v tom hraje i digitalizace. Jsem součástí generace, v níž se rychle šíří povrchnost a touha po sebepropagaci. Pýcha a touha po uznání nás všechny nutí hrát v každodenním životě nějaké role. Tyhle agentury můžete použít, když si chcete někoho najmout, aby vylepšili vaši veřejnou image nebo abyste někoho manipulovali. Je to východisko, které nabízí spoustu prostoru pro bizarnost, se kterou rád pracuju.

Váš film je hodně netradiční komedie – odkud její humor vychází?

Rád vytvářím jakýsi balanc mezi artovým filmem a humorem. Humor, se kterým pracuju, je subtilní, bizarní, někdy dokonce lakonický a je to humor vizuální. To se ve filmu dneska už moc nevidí, humor se k nám obvykle dostává prostřednictvím dialogů. Když se ale podíváte například na filmy Jacquese Tatiho, zjistíte, že vizuální humor je něco úžasného. Takže pro mě jsou nástroji k vytváření humoru mizanscéna, výprava a kostýmy.

Pro Matthiase, který se neustále snaží pro své klienty vytvářet dojem autenticity, je největší výzvou, aby si uchoval autenticitu ve svém osobním životě – to je velmi zajímavé téma.

Ano, když si Matthiase někdo najme, „hraje lži“ v reálném životě. Na rozdíl od herců, kteří hrají na jevišti nebo na place, on neustále hraje v reálném životě a nikdo kromě jeho klientů netuší, že je všechno zinscenované. Tím je to podle mě pro lidi z agentur typu Rent-A-Friend těžké. V Japonsku jsem se setkal s člověkem, který pro takovou agenturu pracoval, a řekl mi, že takový člověk už nedokáže prožívat skutečné emoce. A já jsem Matthiase napsal podle nich. Takoví lidé se před svou zakázkou vždycky uzavřou, aby se, když hrají člena rodiny, partnera nebo kohokoli jiného, emocionálně nenapojili, a pak, když přijdou domů, je pro ně těžké se znovu otevřít. Tenhle zápas mi připadal opravdu tragický.

A jedním ze způsobů, jak se emocionálně chránit před pocitem „vzdal jsem se své autonomie a moci, musím prostě dělat to, co scéna vyžaduje“, je odpoutat se od ní, jako by se vám to ve skutečnosti nedělo, ne?

Absolutně. Týká se to hlavně vyšší společnosti, lidí, kteří mají peníze, aby si mohli někoho najmout a prezentovali se v lepším světle. Takže je to trochu něco jako sociální média, kde prostě ukazujete ze svého života to nejlepší a spousta věcí vypadá líp, než jaké ve skutečnosti jsou. Myslím, že se v určitou chvíli musíme zeptat sami sebe, co je vůbec reálné. Protože dneska už si tím, jestli je něco stoprocentně skutečné, nemůžeme být jistí.

Ve filmu Ona hraje Scarlett Johanssonová umělou inteligenci, do níž se zamiluje Joaquin Phoenix, což je trochu podobné. Jako by někdo ve skutečnosti hrál umělou inteligenci, která vám říká, co chcete slyšet, a podporuje vaše mínění o sobě samém.

To je pravda. Obojí jsou dystopické konstrukty, ale agentury Rent-A-Friend reálně existují. A nejsme daleko od toho, že budou všude. Povrchnost je čím dál běžnější – a já to vidím jako velký problém mladších generací, mou samotnou nevyjímaje. Prezentování se v tom nejlepším světle a předstírání, že všechno je dokonalé, ale není jen generační problém, existovalo to vždycky, zvláště ve vyšších společenských kruzích.

Ve filmu jsou situace, kdy je najímání přítele pochopitelné, a jiné, které jsou už spíš pochybné. Co si myslíte o oněch skutečných agenturách?

Myslím, že zpočátku opravdu chtěly pomáhat. Ale stejně jako řada jiných věcí se změnily. Měly pomáhat lidem, kteří v životě opravdu nikoho neměli, aby mohli jít ven a dát si kafe nebo si s někým popovídat. Podle mě mohly pomáhat introvertním lidem trénovat společenskou komunikaci, ale nikdy neměly sloužit jako její náhrada.

Hlavní roli ve vašem filmu hraje skvělý Albrecht Schuch – povězte nám, jak a proč jste ho obsadil?

Albrecht je skvělý a neuvěřitelně všestranný herec. Často hrál role hrdinů a mně připadalo zajímavé, že Matthias je naprostý opak. V soukromém životě je úplně ztracený. Přesto ale v pracovních zakázkách předstírá, že je hrdina. A to byl jeden z důvodů, proč mi Albrecht připadal pro tu roli skvělý. Když jsem s ním poprvé mluvil o scénáři…. nikdy se mi nestalo, že by šel herec ve scénáři do takové hloubky jako on. Vedli jsme spoustu dlouhých hovorů o celém oblouku postavy, o jednotlivých scénách a o drobných detailech. A pak jsme samozřejmě dělali casting, zkoušeli různé věci a společně jsme během dlouhých příprav našli správný tón vyprávění a Matthiasovy vlastnosti. Zjistili jsme také, že oba máme rádi humor v artových filmech, takže hádám, že právě to ho na projektu zajímalo.

Film začíná výrazným záběrem na hořící golfový vozík – byl součástí filmu od začátku?

Hořící golfový vozík mi prostě připadal jako dokonalá metafora pro společenskou třídu, na niž se film soustředí. Chtěl jsem, aby se diváci dívali na vozík tak dlouho, jak to bude možné, netočit ho z mnoha různých úhlů, ale prostě ho tam nechat hořet a postupně se k němu přibližovat, jako se blížíme k začátku příběhu.

Film mísí různé žánry, ale ne tak, že by přeskakoval od žánru k žánru podle jednotlivých scén, ale spíš je vrstvíte v rámci každé scény – můžete nám o tomto přístupu říct něco víc?

Je to jak tragédie, tak komedie – satira, tragikomedie. Rovnováha mezi tragédií a humorem se ale samozřejmě v průběhu filmu mění. Na začátku hrdinu ještě neznáte a nevíte nic o jeho problémech. Jste vtaženi do jeho povrchního světa a vidíte, že za touhle postavou není nic skutečného. A tehdy zjistíte, jak je Matthiasův problém tragický. Humor se často objevuje v situacích, kdy je postava v určité pasti, nebo v drobných detailech, které se mohou objevovat i v pozadí. Matthiasova paranoia vytváří ve filmu napětí, které postava pociťuje, a vnáší do něj prvky thrilleru, tím tragičtější, čím absurdnější a chaotičtější je. To ale zase vytváří další vrstvu humoru, který je v průběhu filmu čím dál temnější.

Rozhovor s hercem Albrechtem Schuchem

Co vás na roli Matthiase přitahovalo?

Absence Matthiasova charakteru, tedy fakt, že svým způsobem ztrácí sám sebe. Tím, jak slouží jiným lidem a vytváří různé falešné osobnosti, se jeho vlastní osobnost postupně vytrácí.

Setkal jste se s Bernhardem Wengerem a mluvili jste o filmu, než jste roli přijal?

Mnohokrát. Casting byl jednou z nejnáročnějších castingových zkušeností, jakou jsem zatím v životě zažil. Nevěděl jsem totiž, jak se vtělit do Matthiasova stavu „bez emocí“ a „bez postoje“ k téměř všemu a vůči všemu. Dokonce i jeho přítelkyně se stává klientkou a klient je král. Snažili jsme se s Bernhardem najít společnou řeč, jazyk, kterým bychom pojmenovali a parafrázovali Matthiasovu prázdnou osobnost.

Co se vám na práci s Bernhardem líbilo?

Zamiloval jsem se do scénáře. Barnhardova vize byla jedinečně hluboká a přesná. Okamžitě mě přesvědčila. Chtěl jsem v tom filmu být, aniž jsem věděl, kolik energie mě bude stát, abych v tomhle stavu „bez postoje“ zůstal.

Jak jste se na postavu Matthiase připravoval?

Myslím, že jedním z nejdůležitějších momentů při vytváření a dešifrování Matthiase byl film Alice Rohrwacherové Šťastný Lazzaro. Na hrdinu tohoto filmu jsem si vzpomněl při jednom hovoru s Bernhardem. Myslím, že jeho čistá otevřenost, zvědavost a neochota někoho soudit změnila můj osobní pohled na nedostatek Matthiasovy osobnosti v něco pozitivního a lehčího. Hodně jsem se taky soustředil na očistnou část. Po celodenním natáčení jsem chodil tančit, abych ze sebe setřásl Matthiasovu nehybnost.