Detektivka pro děti (vyjádření tvůrců)

Filmem Nina a ježkovo tajemství pokračujeme ve zkoumání žánru, který je nám velmi blízký: detektivky. V tomto případě konkrétně zlodějského filmu. Tentokrát to ale není George Clooney a jeho okouzlující parta. Našim dvěma lupičům je deset let. To jim ale nebrání, aby byli stejně odvážní, vynalézaví a odhodlaní jako jejich slavní předchůdci. S žánrem dětské detektivky jsme v minulosti pracovali už dvakrát. Naše záliba pramení jak z literatury, tak z filmu. V různých směrech nás ovlivnily filmy Martina Scorseseho, Raoula Walshe a Billyho Wildera. Využití světla a stínu v hollywoodských filmech noir mělo hluboký vliv na náš způsob komponování záběru.

Zlodějské filmy jsou mimořádně kodifikované a všechny musejí nutně obsahovat povinné scény: začíná to přípravou, sledovačkami, díky kterým zloději zmapují zvyky svého cíle. V určitém okamžiku vidíme model nebo plán, který vizuálně shrnuje trasu, jíž je třeba za kořistí projít. Pak konečně přijde čas na akci, která v případě klasických hollywoodských filmů noir končí pro zloděje katastrofou. Hlavní hrdinové filmů Asfaltová džungle Johna Hustona a Zabíjení Stanleyho Kubricka o tom vědí své. Všechny tyto povinné pasáže jsou přítomny i ve scénáři filmu Nina a ježkovo tajemství, avšak z pohledu dítěte. Hrdinové se s těmi nejlepšími úmysly připravují na loupež jako skuteční profesionálové. Jsou připraveni udělat cokoli, aby po uzavření továrny dostali rodinu z finančních potíží.

Domníváme se, že žánr thrilleru a detektivky je pro mladé publikum ideální, protože nám umožňuje zabývat se současnými tématy, aniž bychom tomu obětovali divácký požitek. Nechceme dělat didaktické filmy. Naší hlavní ambicí je natočit co nejlepší film a zaujmout diváky příběhem, který je přiměje prožít širokou škálu emocí. Scénář vypráví o tom, jak dvě děti díky své vůli a vynalézavosti dokážou víc než dospělí, kteří jsou ponoření do starostí každodenního života. Nina a Mehdi stále sní o lepších časech a jsou přesvědčeni, že budoucnost může být nadějnější, v což mnozí dospělí kvůli svému zklamání přestali věřit. Obě děti jsou ještě dost malé, aby byly naivní. Pokoušejí se proto o nemožné a někdy přitom až neuváženě riskují. Nina se tak pro svého otce stává vzorem – když vidí odvahu, s níž jedná, znovu získává chuť do života. Dcera mu dokazuje, že se naděje nemusí změnit v lítost.

Scénář nabízí něžný, a přesto nekompromisní pohled na vztah mezi dcerou a otcem. Vzájemně se zbožňují, smějí se a tráví spolu čas, když se ale něco pokazí, jejich vztah utrpí jako první. Dospělí tu nejsou idealizovaní, zobrazujeme je se všemi jejich pochybnostmi a slabostmi. Cesta zasvěcení není v tomto příběhu jen o dětech. Chceme nabídnout mladým divákům náročný film, který se nevyhýbá vážným a důležitým tématům. Děti jsou jako houby. Ačkoli na to příliš často zapomínáme, žijí ve stejném světě jako dospělí. Můžeme se snažit před nimi problémy skrývat, ale ony se nenechají oklamat. Díky novým médiím a prostředkům šíření informací je jejich vnímání světa ještě přímočařejší a brutálnější. Náš příběh je o tom, jak na děti působí obtíže, které zažívají jejich rodiče. A také o jejich vztahu k současnému dění, k událostem, které nedokážou pochopit a které jim převracejí život naruby.

Děti slyší zprávy v rádiu nebo v televizi, některé zprávy, katastrofy nebo války se k nim dostávají prostřednictvím diskusí v jejich okolí, mluví se o nich i ve škole. Násilí světa k nim proniká v podobě více či méně zkreslených ozvěn. Náš film ukazuje, jak děti ovlivňují problémy, které jsou větší než ony samy. Nina je romantická postava, protože si nepřipouští, že je bezmocná. Zjistí sice, že nevšímavost k vlastním limitům může být riskantní, její odvaha ale nakonec dojde odměny. Navzdory obtížnému společenskému kontextu nechce scénář zobrazovat svět bez naděje, v němž je boj zbytečný. Z tohoto pohledu se rozhodně stavíme na stranu dětí.

Rozhovor s tvůrci

Nina a ježkovo tajemství není váš první detektivní příběh pro děti. V čem je tento snímek jiný?

Alain Gagnol: Tenhle film kombinuje příběh o lásce a přátelství s detektivními prvky. Vypráví ale také o konci dětství a o tom, jak problémy dospělých mohou obrátit dětské životy naruby. Pohled na současný svět a jeho problémy jsou tu východiskem příběhu o loupeži dvou desetiletých dětí. Ke kriminálnímu žánru se často vracím, protože divák se tu ocitá v centru dění, zejména díky napínavým scénám. Má v sobě hravost, která nám umožňuje mluvit o vážných tématech, a zároveň si od nich zachovat určitý odstup. V detektivních příbězích vystupují postavy v extrémních situacích, jaké byste v reálném životě nikdy nečekali. Jejich motivace jsou často nejasné a nejednoznačné, projevuje se v nich to nejhorší i nejlepší z lidské povahy. Myslím, že by byla škoda nedat mladým divákům šanci takové příběhy vidět.

Je to žánr, ke kterému se ve vašich filmech často vracíte. Proč?

Alain Gagnol: Moje záliba v detektivních příbězích vychází z amerického filmu, zejména z filmů noir Billyho Wildera, Raoula Walshe a později mj. Martina Scorseseho, Williama Friedkina a Michaela Manna. Vychází i z literatury (také americké): Raymond Chandler, James M. Cain, Donald Westlake, Dennis Lehane a další. I můj první román M‘sieur vyšel v edici Série Noire 1 u vydavatelství Gallimard. Asi k tomu prostě tíhnu!

Jean-Loup Felicioli: Oba jsme velkými čtenáři detektivních románů, takže jsme měli samozřejmě radost, že se do tohoto žánru můžeme sami pustit.

Povězte nám o Nině a Mehdim. Jejich přátelství je ve filmu klíčové, jak jste pracovali na psychologii jejich vztahu?

Alain Gagnol: Čím víc scénářů píšu, tím víc se snažím, aby postavy ožily, aby měly své vlastnosti, své chyby, vlastní způsob, jakým vidí svět, své motivace. V případě Niny a Mehdiho jsem chtěl oživit dvě děti s velmi odlišnými charaktery, které se vzájemně doplňují. Z pohledu Niny může být to, že má Mehdiho za nejlepšího kamaráda, někdy trochu iritující, zejména když máte co do činění s tak energickou postavou, jako je ta její. Mehdi je tichý, dokonce trochu nesmělý; vždycky dlouho přemýšlí, než začne jednat, někdy až do té míry, že nakonec neudělá vůbec nic. Ale není nic pevnějšího než jeho přátelství. Nina se na něj může naprosto spolehnout. Když jí chybí odvaha, Mehdi je jí vždycky oporou.

Co vás vede k psaní filmů pro děti?

Alain Gagnol: Píšu i romány pro dospělé a teenagery, jsou to ale mnohem temnější příběhy. Zpočátku jsem pro děti psát nechtěl, ale dovedla mě k tomu animace, a to především z ekonomických důvodů. Financovat animovaný film pro dospělé je totiž dokonce ještě těžší než film pro děti, a to je co říct… U prvního celovečerního filmu, který jsme s Jeanem-Loupem natočili (Život kočky), jsem ale zjistil, že bez ohledu na publikum jde pořád o filmařinu. Tím, že oslovujete mladé diváky, netočíte horší filmy. Naopak, jako byste měli tím větší odpovědnost. Dnešní mladí diváci jsou zítřejší dospělí diváci. Pokud se rozhodneme krmit je hlasitými, křiklavými a bezduchými filmy, které mají jen upoutat jejich pozornost, neměli bychom být překvapení, že později budou konzumovat filmy v mobilních telefonech.

Postava ježka má ve filmu zvláštní místo. Jak jste na ni přišli?

Alain Gagnol: Vždycky jsem do svých filmů rád dával grafická překvapení. Postava ježka byla od počátku koncipovaná černobíle a existovala ve světě připomínajícím kreslené filmy z počátku 20. století. Tyhle průkopnické filmy jsou navzdory (nebo možná právě díky) své neohrabanosti a technickým chybám velmi poetické. Jsou naprostým opakem technologických možností dnešních počítačů, které smazaly rozdíl mezi skutečným a virtuálním. Líbí se mi myšlenka, že bychom takový obraz mohli předat dětem. Pro mnohé z nich to bude poprvé. Co se týče samotné postavy, ta tam byla od začátku. Představoval jsem si, jak Nina tráví čas s imaginárním přítelem, s někým, komu se svěřuje se svými nejtajnějšími myšlenkami. I to ukazuje sílu její fantazie. Pro zvládnutí reálného světa je schopnost představovat si a unikat z něj nezbytná. Je to jako hluboký nádech před ponořením se pod vodu.

Jean-Loup Felicioli: Jako dítě mě fascinovaly staré americké grotesky, hlavně animace z 20. a 30. let. K postavě ježka mě inspirovala postava Myšáka Mickeyho, kterou vytvořil Ub Iwerks. Byla to příležitost pomoci dětem objevit nebo znovuobjevit to, co se mi na stylu té doby tolik líbilo. Líbí se mi, jak kontrastuje s naším realističtějším světem. Je tam, ale úplně nezapadá. Myslím, že to vystihuje myšlenku, že je výplodem mysli malého děvčátka, a proto je imaginární.

Nina je váš první digitální film, jaký vliv měla digitální technologie na váš tvůrčí styl a metody?

Alain Gagnol: Digitální technologie je prostředek, stejně jako tužka. Není to žádný magický nástroj, který za vás všechno udělá. My jsme grafický tablet používali jako list papíru. Jinými slovy, každou kresbu jsme dělali ručně s použitím stylusu. Počítač se na vytváření ani animaci grafiky nepodílel. Některé věci jako déšť a světelné efekty se dělaly počítačově, ale většina filmu se pořád kreslila ručně. Navzdory tomu, co si mnozí lidé myslí, počítačová technologie věci nijak neurychluje. Počítače jsou praktičtější než list papíru a když přijde na úpravu trajektorie nebo změnu kresby, šetří čas a energii. Abyste zkontrolovali svou práci, nemusíte ořezávat tužky, opotřebovávat gumy nebo otáčet list za listem. Základem animace však zůstává kvalita kresby, a pokud chcete dosáhnout citlivého, jemného pohybu, potřebujete stále stejné množství času a dovedností.

Jean-Loup Felicioli: Práce na papíře jsem se vzdal ze dvou důvodů. Zaprvé jsem měl po více než třiceti letech kreslení křídou po papíře pocit, že jsem s touhle technikou dospěl ke konci a už se nemůžu dál vyvíjet. Začalo pro mě být důležité zkoumat něco jiného. Navíc skenování, které je nutné k převedení kresby do digitálního souboru, zabere obrovské množství času a vede ke ztrátě kvality barev a textury. Proto jsem se zcela přirozeně, a abych udržel krok s dobou, obrátil k plně digitálním technikám. Pomocí různých nástrojů, které mi poskytoval grafický software, jsem se snažil najít to, co se mi dřív líbilo při práci s pastely. Než jsme se pustili do celovečerního filmu, natočili jsme na počítači pro jistotu dva krátké filmy. Zadruhé, práce na tabletu je rychlejší a levnější. Je stále těžší a těžší sehnat prostředky na výrobu celovečerních animovaných filmů, a proto musíme způsob jejich tvorby přehodnotit. Na papíře jsem musel vytvářet barevné modely pro scénografy, což mi zabíralo spoustu času a bránilo mi to v tom, abych ta prostředí dělal sám. V jednom filmu jsem jich nakreslil maximálně třicet. Díky digitální technologii jsem vytvořil asi 300 klíčových kulis (z celkového tisíce) a ty pak sloužily jako barevné modely pro tým scénografů.

Z jakých filmových a uměleckých odkazů jste u tohoto projektu čerpali?

Alain Gagnol: K tomuto filmu nemám žádné konkrétní odkazy. S odstupem času si ale uvědomuju, že vždycky odkazuju víceméně k témuž. Objevuju samozřejmě nové filmy a nové knihy, nakonec se ale vždycky objeví to, co mám v sobě zakořeněné nejhlouběji. Nikdy jsem se nevzpamatoval z úžasného zážitku, kdy jsem jako teenager poprvé viděl film Charlese Laughtona Lovcova noc. Tenhle film mě často více či méně viditelným způsobem provází v tom, co píšu. Jsou v něm zvířata v lese, děti, které dospělí ohrožují kvůli penězům. Není to ale něco, o čem bych při psaní předem přemýšlel. Že se to znovu vynořilo, si uvědomuju až zpětně.

Jean-Loup Felicioli: Grafiku filmů, které točíme, vytvářím a dohlížím na ni už tak dlouho, že jsem se postupem času stal vlastním referenčním bodem a vstřebal jsem různé vlivy komiksu a malby, které ve mně kdysi vzbudily touhu tvořit.

Významnou roli ve scénáři představuje společenský kontext, v němž se film odehrává. Chtěli jste natočit realističtější film? 

Alain Gagnol: Takhle bych to neřekl, ale možná je to tím, že mám o podobných věcech spíš negativní představu. Realismus ve filmu mě moc nezajímá. Existují samozřejmě výjimky, ale v mém případě je ta kinematografie, která mě nejvíc vzrušuje, prakticky jeho opakem. Filmy, které na mě zapůsobily nejvíce, realismus přesahují: Fellini, Coppola, Leone… Na druhou stranu si myslím, že je důležité s dětmi o reálných věcech mluvit. Bylo by chybou si myslet, že děti nejsou ovlivněné současnými událostmi nebo že nevědí o těžkostech, kterými procházejí jejich rodiče. Mám pocit, že když tyto prvky uvidí v příběhu, který je určený jim, lépe jim porozumí a nebudou jimi tolik trpět. Z tohoto pohledu je film realistický. Přesto se v něm ale objevují postavy, které dělají neobyčejné věci, a hrdinku provází imaginární ježek.

A přesto jsou hnacími motory příběhu fantazie, síla představivosti a nevinnost…

Alain Gagnol: Představivost hraje v mém životě obrovskou roli. Koneckonců, strávil jsem jeho většinu vymýšlením a vyprávěním příběhů. Asi proto přikládám ve svých filmech takový význam imaginaci. Jako jedináček jsem si v době, kdy mobilní telefony a počítače ještě nebyly součástí našeho každodenního života, vyplňoval čas fantazií. Postavy, které neměly bohatý vnitřní život, mě nudily. Nina a Mehdi jsou snílci. Vždycky jednají s dobrými úmysly, i když to znamená riskovat. Tyhle dvě děti, které žijí v těžkém světě, v prostředí, které je nelítostné hlavně k těm nejkřehčím, nacházejí ve své schopnosti snít sílu, aby mu dokázaly čelit.

Jak jste psali dialogy pro své dětské postavy?

Alain Gagnol: Jediné, na čem při psaní dialogů záleží, je snaha najít v postavě pravdu. Nepíšu s myšlenkou, že jde o dítě, o dospělého nebo o ježka. Mým cílem je být k postavě upřímný, pochopit ji a dát jí prožít to, co cítí. Jsou věci, které říkáme bez přemýšlení, věci, které bychom rádi řekli, věci, které bychom říkat neměli, a tak dále. Z tohoto pohledu se děti od dospělých nijak neliší.

Hudbu složil Serge Besset, který s vámi pracuje už mnoho let. Jakou roli hraje hudba ve vašich filmech a jak je tomu v tomto konkrétním?

Alain Gagnol: Je to otřepaná pravda, ale vždycky stojí za to si ji připomenout: ve filmu je to, co slyšíte, stejně důležité jako to, co vidíte. Věnuju velkou pozornost rytmu zvukové stopy, souhře dialogů a zvukových efektů, náladě sekvence. Hudba tu má zvláštní místo. Vždycky na mě zapůsobí emocionální síla, kterou v daném okamžiku zprostředkovává. Serge Besset je na hudbu k animovaným filmům specialista. Dokonale ví, jak sledovat kontury scény, aby své hudební prvky umístil na správná místa. Má obrovskou schopnost dát se do služeb příběhu a jeho hudba má romantickou kvalitu, která filmu vdechuje život.

Jean-Loup Felicioli: Serge Besset s námi spolupracoval na všech našich filmech, takže nás dobře zná a ví, jakou hudbu máme rádi. Je velmi talentovaný a pozorně naslouchá tomu, o co nám v té které sekvenci jde. Hudba odhaluje nebo podtrhuje emoce, které postavy prožívají. Obrázky, jakkoli jsou krásné, nezprostředkovávají emoce přímo, jsou spíše intelektuální. Jen hudba má tu bezprostřednost, která nás instinktivně rozechvívá.

Vaše předchozí filmy se odehrávaly ve velkých městech. Tentokrát zkoumáte svět přírody. Bylo to pro vás nové?

Alain Gagnol: Ano, byla to pro nás naprostá novinka! A Jean-Loup oživil přírodu skutečně pozoruhodným způsobem. Jeho práce s barvami a světlem, která byla vždycky jeho silnou stránkou, je v tomto kontextu ještě výjimečnější a působivější. Přišel jsem s příběhem, který se odehrává na třech různých místech: v domě, v lese a v továrně. Děti mezi těmito třemi světy neustále přecházejí. Les je o to důležitější, že leží mezi dvěma póly: příroda je místem přechodu mezi dětstvím a dospíváním, mezi snem a realitou.

Jean-Loup Felicioli: Prostředí lesa jsem dělal poprvé a byla to pro mě výzva, protože mi daleko víc sedí vyobrazení měst nebo interiérů. Upřímně řečeno, kdybych zůstal u papíru, asi bych to nedokázal. I když křídu naostříte, nikdy není dost přesná. V nejlepším případě bych skončil s něčím, co by se blížilo impresionismu, a to jsem nechtěl. S počítačem jsem byl schopen i přes bujnou vegetaci lesa zachovat přesnost linií. A co víc, vytvořil jsem si obrazovou banku kreseb stromů, rostlin, travin a květin, které se daly vrstvit přes sebe. Používám je trochu jako fotomontáž: jde o to harmonicky všechny prvky propojit.

Autoři

Jean-Loup Felicioli (1960) a Alain Gagnol (1967) jsou francouzští animátoři, scenáristé a režiséři, kteří tvoří dlouholetý umělecký tandem. Alain Gagnol studoval animaci, ilustraci a komiks na Škole Émila Cohla v Lyonu, pak pracoval jako animátor ve společnosti Folimage v Bourg-lès-Valence. Píše také detektivní romány. Felicioli studoval na uměleckých školách v Annecy, Štrasburku, Perpignanu a v Bourg-lès-Valence, kde se také setkal s Gagnolem. Je autorem dětských knih. Společně natočili několik krátkých filmů, pak v roce 2010 debutovali ve formátu celovečerního filmu snímkem Život kočky, který byl nominovaný na Oscara.