Rafael Padilla se narodil mezi lety 1865 a 1868 jako kubánský otrok žijící v nuzném slumu na předměstí Havany. Když byl ještě kluk, koupil jej za 18 uncí zlata španělský obchodník a přivezl si jej s sebou do severního Španělska. Padilla následně utekl a dostal se náhodou ke klaunovi Tonymu Griceovi, který jej používal jako asistenta a partnera v některých skečích. Cesta Padilly vedla až do slavného pařížského Nového cirkusu, kde se, již pod uměleckým jménem Chocolat, spojil s britským klaunem Georgem Foottitem. Burleskní duo dobylo Paříž a z obou protagonistů se staly dobové celebrity.

Oba klauni byli miláčky Paříže, ale během jednotlivých vystoupení jejich role rozhodně nebyly rovnocenné, ba naopak dokonale odpovídaly dobovým stereotypům – Francie byla (stále ještě) především koloniální velmocí a její společnost přijímala černochy jako podřadnou rasu. Foottit tak vystupoval jako dominantní bílý klaun, kterému byly vyhrazeny pointy gagů, zatímco Chocolat vystupoval jako dětinský hlupák mlácený a poučovaný svým pánem…

Monsieur Chocolat je postaven na půdorysu tradičního biografického filmu natočeného podle skutečných událostí a vyprávějícího víceméně chronologicky komplikovanou životní cestu hlavní postavy. Přesto se zde objevuje několik zásadních faktorů oživujících častou schematičnost filmových biografií. V první řadě se jedná o již popsaný důraz na stále aktuální společenský problém rasismu, který prostupuje celý film a povyšuje jej nad pouhý sled dobových obrazů. Takových silných momentů je pak ve snímku celá řada.„Jednou negr, vždycky negr,“ říká policista Rafaelovi, zatímco ho kopnutím posílá do cely za to, že nemá papíry, kterými by se mohl prokázat jako oficiální francouzský občan. Vězeň, se kterým hrdina sdílí prostor, pak Rafaelovi vysvětluje, že hlavní problém nastává, když „černý zahanbí svým úspěchem bílé“. Něco takového by si lidé jako oni neměli dovolovat; pro ně existuje přísně vymezený společenský prostor, ve němž se mají pohybovat.

A skutečně: dokud je Rafael fackovacím panákem, směšnou figurkou pro pobavení, okolí jej akceptuje. Jakmile se však snaží z této škatulky vymanit a zamíří ke skutečnému herectví, narazí. Tehdejší společnost nechce černošského herce na divadle – ti přece patří do cirkusů. Mají bavit ostatní a nemají se míchat do vysokého umění. Tato poukázání můžeme vnímat jako určité aktualizační snahy. Co se týče odmítnutí Rafaelových snah prorazit jako seriózní herec, stačí si vzpomenout třeba na letošní Oscary a kampaň #OscarsSoWhite, jenž poukazovala na to, že se při nominacích dostává pozornosti především bělošským filmařkám a filmařům.

Druhou důležitou devízou snímku, která jej odlišuje od běžných filmových životopisů, je dostatečně vysoký rozpočet (větší než 10 miliónů eur), který umožnil vytvořit velmi propracovaný a uvěřitelný obraz fin de siècle. A v neposlední řadě je nutné zmínit živelný, energický a maximálně procítěný herecký výkon Omara Sye, hvězdy Nedotknutelných (Intouchables, 2011) a Samby (Samba, 2014), v hlavní roli.