Vyjádření distributora

Práci režiséra Marka Škopa dlouhodobě sledujeme a myslím, že jej směle můžeme označit za dvorního AČFK režiséra. Naše společnost totiž distribuovala nejen dokument Osadné, ale následně i celou trilogii hraných filmů Eva Nová – Budiž světlo – Láska. Akvizice Lásky tak pro nás byla jasnou záležitostí – a to jsme ještě nevěděli, o jak hluboký, silný a z hlediska zachycení psychologie postav extrémní film se jedná. Základním tématem filmu jsou různé podoby lásky (a „nelásky“) – láska partnerská či láska mezi matkou a dcerou. Právě archetypy mateřské lásky předávající se z generace na generaci (a neschopnost Anniny matky je naplnit) jsou základní osou celého filmu, od které se odvíjí všechny další příběhy. Film je však především o odvěké lidské schopnosti osvobodit se od utrpení, vyrovnat se s traumaty a jít v životě dál. Láska je náročným, ale zároveň tolik potřebným filmem.

Jan Jílek
programový ředitel AČFK

Rozhovor s režisérem

Film má na první pohled poněkud zavádějící název Láska. Proč právě Láska?
Protože film se ptá na jednu z prvních otázek, které si klademe, co je lidstvo na světě, a to je „Co je to skutečná láska?”. Odpověď se samozřejmě nikdy nedozvíme. V našem filmu nabízíme osobní pohled, že skutečná láska je vztah, který neobsahuje sebelásku. Že druhou/druhého miluju ne proto, že naplňuje moje představy o životě, že uspokojuje moje touhy nebo očekávání. Ale miluju ho proto, že prostě je, takového, jaký je. A chci pro něj to nejlepší, i když to možná není nejlepší pro mě, a i kdyby to mělo znamenat, že o něj můžu přijít.

Co bylo dřív, téma nebo příběh?
Ve svých filmech se dlouhodobě zabývám tématem komplikovaných vztahů mezi rodiči a dětmi. Na začátku bylo téma vztahu matky a dcery, které jsou na sobě až příliš závislé. Zajímalo mě téma mateřství, které může být i destruktivní a má své důsledky v životě dcery. Hlavní postavou je mladá lékařka Anna, která touží po lásce, ale ve skutečnosti jen opakuje manipulativní chování své matky. Matka se totiž k Anně chová jako milující despota a prostřednictvím dcery naplňuje svou potřebu kontroly a dominance. Dokonce Anně ubližuje, ale všechno to dělá ve jménu lásky. Ve smyslu: „Všechno to je pro tvé dobro, má milá.“ A Anna má tendenci to opakovat. Například ve vztahu k pacientům si kompenzuje svůj pocit méněcennosti a naplňuje pocit, že koná dobro a je užitečná. Má tendenci chovat se jako spasitel. Dokud se nesetká se skutečnou láskou mezi smrtelně nemocným pacientem a jeho milující manželkou, to obrátí její svět naruby.

Láska je váš třetí hraný film. Vaše filmy jsou charakteristické formou intimního rodinného dramatu, které se stává komentářem společenských problémů. Proč jste se tentokrát rozhodl zpracovat právě téma nedostatku (rodičovské) lásky? Proč pokládáte toto téma za aktuální a důležité?
Rodiny nás určují. Lidé, kteří jsou nám nejblíž, utvářejí to, kým jsme, a to i v dospělosti. Jsou to mechanismy, které nás vedou celý život. V dobrém i ve zlém žijeme vzorce, někdy až začarované kruhy, které je těžké prolomit. Když si je uvědomíme, můžeme s nimi lépe koexistovat a vědomě s nimi něco dělat. Myslím si, že jde o životní pocit, který je univerzální, a že naše filmové zpracování může diváky oslovit. Svět, ve kterém dnes žijeme, je, bohužel, světem despotických vládců. Říkají – já vím, co je pro vás nejlepší, a proto musím rozhodnout za vás, protože jenom já vás můžu ochránit nebo dokonce zachránit. I kdyby to mělo znamenat, že vás přitom budu omezovat – dokonce i restrikcemi lidských práv – já to musím dělat, protože mi jde přece o vás.

Postava Anny je velmi zajímavá. Navenek působí dětsky a zranitelně, ve skutečnosti lidmi kolem sebe manipuluje, umí být krutá a egoistická. Jak tahle postava vznikla?
Annu definuje pocit malé holčičky, která i v dospělosti stále čeká na matčinu lásku a je vděčná za jakýkoliv, i falešný projev náklonnosti. Cítí se prázdná, bez matky neví, kým vlastně je. Moc by se chtěla cítit úplná, ale nedokáže toho dosáhnout. Jde o nejednoznačnou postavu, která je někdy až protivná, má k tomu ale své důvody, stejně jako má své důvody její matka. Ta se zase cítí jako oběť své tvrdé matky a potom i své dcery, které „obětovala celý život”. Stále je v pozici oběti a neustále si Annu připoutává pomocí citového vydírání. I Anna využívá ostatní k léčení svých vnitřních ran. Pokud se toho nezbaví, zůstane „zaživa mrtvá” stejně jako její matka. Musí se pokusit začít žít svůj vlastní život.

Jak probíhalo obsazování filmu? Proč jste se rozhodl právě pro Janu Kovalčikovou?
Na postavu Anny jsme dělali velký casting a Janka předvedla skvělý výkon. Zároveň mě na ní zaujalo, že jako herecký typ může do postavy vnést zvláštní napětí. Na třicátnici má pořád poměrně dětskou tvář, a přitom se uvnitř postavy odehrává složitý vnitřní prožitek a věřím, že to vytváří zajímavou jiskru. Janka to v mých očích zahrála výborně. Myslím, že tahle náročná dramatická postava by se mohla stát dalším obohacujícím prvkem v její kariéře.

Jak došlo ke scenáristické spolupráci se Zuzanou Liovou?
Se Zuzkou jsme spolupracovali na obou mých předchozích hraných filmech, kde byla dramaturgyní. Vždycky pro mě byla i v těžkých tvůrčích momentech velkou oporou. V jednu chvíli jsem se na ni obrátil s tím, jestli by tento příběh se ženskými postavami nenapsala se mnou. S ničím podobným neměla ve svém osobním životě zkušenost, ale vnímala to jako živé téma ve svém okolí. Jsem jí velmi vděčný, že nakonec souhlasila, protože obohatila scénář nejen do šířky, ale i do hloubky.

Spolupracoval jste během vzniku filmu s psychology/psycholožkami? Konzultoval jste s nimi případně scénář?
Protože z rodinných důvodů žiju částečně v Chorvatsku, téma a texty z hlediska psychologie postupně konzultoval a připomínkoval profesor Ladislav Pavič ze Záhřebu. A protože Anna je neuroložka, měli jsme odborného poradce i v této oblasti, doktora Zoltána Goldenberga z Univerzitní nemocnice v Bratislavě.

Jak se ve filmu o lásce objevilo téma smrti? Proč jste se rozhodl zpracovat příběh rodiny, kterou zasáhlo ALS? Proč právě tahle nemoc?
Mé matce tuhle nemoc diagnostikovali a před osmi lety jí, bohužel, podlehla, protože účinná léčba neexistuje. Mnoho otázek ohledně této diagnózy, které jsou ve filmu, jsem řešil i já v životě naší rodiny. Kdo si podobnou situací prošel, a teď myslím bez ohledu na diagnózu, ten ví, že s tím souvisí ty nejtěžší otázky. Otázky, které se dotýkají dlouhodobého utrpení, určitě patří k těm nejtěžším.

Téma ALS a celkově důstojnosti lidí v terminálním stádiu jakékoli nemoci je velmi citlivé. Jak jste dospěli k tomu, jak téma ve filmu zobrazit? S kým jste ALS a věci s tím spojené konzultovali?
Jak jsem už řekl, v mnohém jsem tu vycházel z osobní zkušenosti. Konzultovali jsme i se specializovanou organizací ALSA pro pomoc lidem s ALS a jejich blízkým, která je v České republice. Lidé se ale aktivizují i na Slovensku. Od novinářky Daniely Vidové, které na toto onemocnění zemřel manžel, vím, že k založení něčeho podobného to směřuje i u nás.

Jak jste obsadil roli nemocného Jana? Jakým výzvám jste při obsazování této role musel čelit?
Hledali jsme muže, který vydrží být dlouhé hodiny zafixovaný na přístrojích, a protože jeho nemoc postihuje svaly, musel být štíhlý. Přes castingovou agenturu jsme našli Jána Karasze, který hraje v komparzech a v menších rolích. Byl úžasný, vždycky nesmírně ochotný. Obecně bych chtěl vyzdvihnout práci herců a hereček ve filmu, to, jak se do svých postav vžili, ať už Ingrid Timková do role matky nebo Rebeka Poláková do role milující manželky. Náročné téma vyžadovalo nemalé emoční vypětí a velké soustředění. I proto jsme měli před samotným natáčením dlouhé období hereckých zkoušek.

Překvapilo vás něco během natáčení?
Překvapilo mě například něco, s čím jsem zatím neměl zkušenost, a to byla spolupráce s koordinátorkou intimity z Prahy, která má pro vykonávání této specializované profese certifikáty z USA. Šlo o sexuální scény mezi Jankou Kovalčikovou s Milanem Ondríkem, při kterých si postava Anny naplňuje potřebu překlopit pocit malosti v dominanci a zároveň potřebu dosytit pocit vlastní výjimečnosti. Přestože se Jana s Milanem dobře znají ze Slovenského národního divadla, podobné scény nejsou nikdy lehké ani pro herce, ani pro režiséra. Koordinátorka intimity si neustále se všemi povídala, každý byl v bezpečné zóně a eliminoval se jakýkoli pocit zneužití, naopak se podpořil pocit porozumění. Za tuhle novou spolupráci jsem byl opravdu rád.

Jsou filmy Eva Nová, Budiž světlo a Láska trilogií?
Ano, myslím, že tím, čím se ve svém jádru zabývají, jsou propojené. Žádný člověk není ostrov, mnoho věcí v našich životech je ovlivněno rodinnými konstelacemi, což má dopad na naše další vztahy a lidi kolem nás.

Rozhovor vedla Jana Gombiková

Režisér
Marko Škop

Marko Škop (nar. 25. 6. 1974, Prešov) absolvoval žurnalistiku na Filozofické fakultě Univerzity Komenského (1992–96) a dokumentární tvorbu na VŠMU (1996–2001). Točil dokumentární filmy pro Slovenskou televizi, televizi Markíza a italskou televizi RAI. S Českou televizí spolupracoval na dokumentech Slávnosť osamelej palmy (2005) a Iné svety (2006). První jmenovaný byl oceněn na festivalu v italském Bergamu, Iné svety pak získaly Zvláštní uznání poroty a Diváckou cenu deníku Právo na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech, cenu na festivalu Dok Leipzig a slovenskou národní cenu Slnko v sieti za nejlepší dokumentární snímek.

V roce 2009 uvedl Škop dokument Osadné, který si odnesl Cenu pro nejlepší dokument na festivalu v Karlových Varech, o čtyři roky později režíroval osmnáct dílů chorvatské televizní verze seriálu Na terapiji. V roce 2015 vstoupil do kin Škopův první celovečerní hraný film Eva Nová, portrét kdysi slavné herečky, která se po propuštění z protialkoholické léčebny zoufale snaží navázat vztah se svým synem. Snímek byl oceněn pěti slovenskými výročními cenami Slnko v sieti (včetně nejlepšího filmu) a sám režisér získal na MFF v Torontu Cenu mezinárodní kritiky za objev roku.

O čtyři roky později režisér navázal dalším intimním psychologickým dramatem Nech je svetlo (Budiž světlo), příběhem otce, který musí na slovenské vesnici řešit problémy se synem, jenž je členem nacionalistické skupiny. Film získal pět cen Slnko v sieti (včetně nejlepšího filmu) a představitel hlavní role Milan Ondrík Cenu za nejlepší mužský herecký výkon na MFF v Karlových Varech.

Kromě režie vlastních snímků se Marko Škop věnuje i práci ve vlastní produkční společnosti Artileria, kterou založil v roce 2006 společně se střihačem Františkem Krähenbielem.

Filmografie:
1999 – Ochrana úradu (Ochrana úřadu); krátký školní dokument
– Duše; krátký školní dokument
2000 – Labyrint; krátký školní dokument
2001 – Rómský dom (Romský dům); absolventský dokument
2002 – Čačipen = pravda (podíl na režii); dokument
2003 – Pohľady na folklór (Pohledy na folklór); televizní dokument
2005 – Slávnosť osamelej palmy (Slavnost osamělé palmy, r. + Juraj Johanides); dokument
2006 – Iné svety (Jiné světy); dokument
2007 – 60 rokov s Mariánom Vargom (60 let s Mariánem Vargou); televizní dokument
2009 – Osadné; dokument
2015 – Eva Nová
2019 – Nech je svetlo (Budiž světlo)
2026 – Láska

Herečka
Jana Kovalčiková

Jana Kovalčiková (nar. 16. 3. 1991, Prešov) vystudovala herectví na VŠMU v Bratislavě a následně spolupracovala s Divadlom Aréna, ASTORKA Korzo ’90, GUNaGU. V roce 2016 se stala členkou Divadla Andreje Bagara v Nitře, o rok později členkou Slovenského komorního divadla v Martině. Od roku 2020 je členkou Slovenského národního divadla. Účinkovala v celé řadě slovenských i českých seriálů (Ulice; Oteckovia; Kavej: Z východu na západ; Dunaj, k vašim službám). Ve filmu debutovala v roce 2016 v dramatu Ondreje Šulaje Agáva.

Filmografie:
2016 – Agáva (r. Ondrej Šulaj)
2021 – Shoky & Morthy: Poslední velká akce (r. Andy Fehu)
2022 – Čierne na bielom koni (Černé na bílém koni, r. Rasťo Boroš)
2023 – Nikdy nehovor nikdy (Nikdy neříkej nikdy, r. Braňo Mišík)
– A máme, čo sme chceli (A máme, co jsme chtěli, r. Michal Kunes Kováč)
2024 – Kavej (r. Lukáš Zednikovič)
2026 – Láska (r. Marko Škop)
– Kavej 2 (r. Lukáš Zednikovič)