Píše se podzim roku 1942 a přestože okupované Norsko strádá vlivem materiálního nedostatku a válečných restrikcí, desetiletá Gerda a její bratr Otto se těší na (jakkoli skromné) Vánoce. Pak si však pro jejich rodiče přijde policie a opuštěné děti navíc zjišťují, že se ve sklepě jejich domu ukrývají dvě židovské děti, sourozenci Daniel a Sarah. Mají je opustit a odejít do bezpečí k tetě? Anebo naplnit záměr svých rodičů a provést je hlubokými lesy za švédskou hranici, na neutrální území, kde by děti byly v bezpečí? Rázná Gerda má jasno hned a váhavému Ottovi nezbývá než se přidat. Čeká je cesta, na níž kromě nástrah zimní přírody musejí překonat i vzájemné rozpory a nedůvěru a rozeznat, kdo z dospělých jim chce pomoci a kdo je zradí.  

Rozhovor s režisérkou Johanne Helgelandovou

Žánr válečného filmu nemusí být pro mladé publikum právě první volbou. Čím je tedy podle vás přitažlivý?

Chtěla jsem natočit klasický thrillerový příběh s jistou závažností, který by byl určen celé rodině. Druhá světová válka zůstává součástí naší nedávné historie, i když se to tak dnešním dětem nemusí zdát. Pro většinu norských rodin znamená pět let okupace spoustu nikdy nevyřčených příběhů, které stojí za to sdílet. Jednou z našich ambicí bylo natočit film, který by oslovil celou rodinu, od dětí po prarodiče a dokonce i praprarodiče. A budeme rádi, když se mladé publikum po zhlédnutí filmu bude ptát své rodiny na jejich vlastní prožívání války. Myslím, že druhá světová válka je stále relevantní a poutavé téma, protože v té době národy a jednotliví lidé byli mnohdy nuceni vybrat si tu či onu stranu ve scénáři tak zhoubném, že je téměř nemožné jej pochopit, a to za cenu obrovských lidských obětí. To je třeba mít na paměti. 

K úplnému pochopení filmu by se nám mohlo hodit pár základních informací o pozici Norska během války.

Norsko bylo obsazeno bez jakéhokoliv varování 9. dubna 1940 v prvním koordinovaném útoku z moře, vzduchu a země. Norská vláda vzdorovala a spolu s králem Haakonem se jí podařilo uprchnout do Anglie, odkud pokračovala koordinace odporu. V říjnu 1942 začala nová nacistická vláda zatýkat a deportovat norské Židy. Švédsko, které hraničí s Norskem, si během války udržovalo neutrální postavení. Útěk sem byl proto pro mnoho lidí jedinou nadějí.

Přestože jde o válečný film, nemůžu se zbavit dojmu jakési pohádkové atmosféry v příběhu, i když vůbec netuším, čím přesně to je.

Pravdivost příběhu byla pro mě velmi důležitá, ale zároveň jsem chtěla, aby bylo jasné, že příběh je vyprávěn z pohledu dítěte, tj. někoho, kdo vidí svět svým zvláštním způsobem. 

Včetně několika odkazů na Tři mušketýry…

Autorka scénáře Maja Lundeová napsala postavu Gerdy tak, aby vnímala svět jako dobrodružství. Impulzivní Gerda sebe vidí jako neohroženého mušketýra. Její bratr Otto je spíše starostlivým typem dítěte a sužují jej pochybnosti o tenké hranici mezi dobrem a zlem.

Klaustrofobní úvodní scény v interiéru silně kontrastují s výpravou do volné přírody.

Chceme ukázat, jak děti válka ovlivňuje různými způsoby, od nevyřčených tajemství, které si uchovávají až do dospělosti, po potravinové příděly a další omezení.  Přestože „domov“ bychom měli vnímat jako bezpečné místo, v tuto chvíli je to spíše čekárna na to, až se stanou větší věci. Chtěla jsem kolem dětí vytvořit zdánlivý pocit rodiny, jemnou a zlatavou atmosféru na začátku, ale když se objeví nejistota a pochybnosti a svět se stane chladným, drsným prostorem, změní se i paleta barev. Ještě před svítáním opouštějí dům a vydávají se na cestu do neznáma, světa, který se jeví jako temný a zmatečný. Les má mnoho tváří, může být útočištěm, ale zároveň i chladným, drsným místem, kde se snadno ztratíte. Bylo důležité znovu tuto rozmanitost v každé scéně zdůrazňovat a reflektovat dětské vnímání jednotlivých situací.

Mnoho venkovních scén bylo natočeno na sněhu. Jak to vůbec za takových okolností fungovalo?

Netočili jsme v žádném studiu, ani jsme neměli žádné specificky vystavěné kulisy. První natáčecí den jsme doufali ve sněhovou nadílku, ale počasí mělo jiné plány. Naštěstí na scénu, kdy se děti vydávají na cestu do hlubokého lesa, jsme už sníh měli. Herci se při natáčení hodně naběhali v hlubokém lese přes kopcovitý a kluzký terén. Náš hlavní kameraman John-Erling Holmenes Fredriksen často s cílem dostat se k hercům co nejblíže používal závěsný stabilizační systém kamery, což velmi usnadnilo natáčení. A pak přišli na řadu vojáci se psy. Na place jsme měli opravdového znalce psí duše, takže vše proběhlo hladce. Až na to, že tu v zimě padá brzy tma. Nechtěla jsem využívat žádné umělé osvětlení, a tak jsem pracovala až do setmění velmi intenzivně, tak abych z posledních minut denního světla dostala maximum.

Tento film je jakousi ódou na postoj dětí, které jsou schopny integrovat prvky hry a snění i do těch nejdrsnějších situací…

Tento aspekt příběhu je pro mne dojemný a zároveň silný, protože je v kontrastu s chladným a krutým světem, kterému naše děti vystavujeme. Nikdy tady od dob druhé světové války nebylo tolik dětí na útěku před nepřátelskými režimy, válkou a chudobou. Vůči těmto dětem máme obrovskou zodpovědnost za otevření našich hranic.

Děti ve filmu i přes nízký věk děti přebírají zodpovědnost za sebe navzájem a své rodiny.

S mladými herci jsme o tom hodně mluvili a všichni jsme si položili otázku, zda bychom ve stejné situaci jednali stejně statečně a zodpovědně. Možná ne, ale je dobré věřit, že bychom to udělali.

Máte za sebou režii krátkých filmů, hudebních videí a reklamních spotů, ale výběr filmu Hranice odvahy jako celovečerního filmového debutu se zdá být docela ambiciózním projektem. Objevily se během natáčení momenty, kdy jste litovala, že jste si nevybrala projekt menší velikosti?

Práci na tomto projektu jsem si opravdu užila. Měli jsme velmi skromný rozpočet, což podnítilo naši kreativitu a motivovalo nás k tomu, abychom co nejlépe využili dostupné zdroje. Byla jsem obklopena velmi zkušeným štábem a producentkou Cornelií Boysenovou z Maipo Film, a všichni jsme usilovali o totéž. Největší obavu jsme měla o to, abychom nebrali závažnost tématu lehkovážně. Bylo třeba k němu přistupovat náležitě a upřímně; cítila jsem velkou zodpovědnost, abych toto téma zpracovala správně.

Ptal se Gert Hermans

Režisérka

Johanna Helgelandová patří k prvním absolventkám režie na Den norske filmskolen (Norská filmová škola) a dosáhla také pedagogického vzdělání. U filmu začínala v roce 1997 jako asistentka produkce mysteriózního thrilleru Ostrov temnoty (Mørkets øy), režírovala několik krátkometrážních filmů, hudební videoklipy a reklamy. V roce 2014 natočila čtyři epizody seriálu pro děti Boj (Kampen), který vysílala i Česká televize, o rok později pak šest epizod dokumentárního seriálu Magické tělo (Den magiske kroppen). 

Hranice odvahy je jejím celovečerním debutem.