Rozhovor s režisérem

Jak vznikla myšlenka na natočení tohoto filmu?

Jeden můj přítel v Nairobi četl v místních novinách článek o Gogo, obyvatelce malé vesničky za západě země poblíž Viktoriina jezera, která je nejstarší školačkou na světě. Do školy nastoupila v předchozím roce ve věku 94 let a jejím snem bylo získat závěrečné vysvědčení. Můj přítel ví, že pořád hledám silné lidské příběhy, a proto mě na Gogo upozornil.

Okamžitě jsem se spojil se svou producentkou Marií Tauziaovou a pak se vydal do Keni přímo za Gogo. Doopravdy mě nadchla. Její osobnost, její příběh i její charisma byly mimořádné. Když jsem jí řekl, že jsem odešel ze školy, když mi bylo patnáct, málem mě vyhodila z domu. Potřeboval jsem najít osobnost, která bude dost silná, aby unesla celý film, což byl tenhle případ.

Souhlasila Gogo okamžitě?

Gogo nešla do školy náhodou. Řekla mi, že si asi před pěti lety uvědomila, že její vlastní pravnučky jsou nevzdělané, protože v Keni se klade větší důraz na vzdělání chlapců, a to ji rozhořčilo. „A protože je to tak,“ řekla, „vezmu vás s sebou.“ A nastoupila do školy v Ndalatu, pár kilometrů od své vesnice, spolu se šesti svými pravnučkami. O přijetí musela bojovat a trvalo dlouho, než ředitele školy přiměla, aby uvěřil její touze naučit se číst a psát.

Gogo nevěděla, co je to film, ale s natáčením souhlasila, pokud by film mohl sloužit jako příklad a pomohl přesvědčit rodiče, aby posílali své dcery do škol. Hodně za to bojovala a stejně se angažuje v otázce svobodných matek – pokud jsou totiž těhotné před svatbou, rodina tyto mladé ženy, často ještě teenagerky, zavrhne. A škola pro ně už vůbec nepřipadá v úvahu.

Strávil jsem s ní hodně času. Ukázal jsem ji fotky z Cesty do školy a vysvětlil jí, jak to bude fungovat: že do školy přijede malý tým a bude ji natáčet. Bylo nezbytné, aby byla sama sebou a aby dělala věci, které dělá běžně – a přitom jsme se ji snažili co nejmíň rušit.

V jakém prostředí Gogo žije?

Žije v poměrně odlehlé části Keni, kam turisté nejezdí. Je to kraj chudých farmářů, země malých lesíků, kde každá rodina vlastní jedno dvě políčka, na kterých pěstuje kukuřici. Škola je v Ndalatu, což je malá vesnice u silnice, a ke Gogo domů je to asi čtyřicet minut chůze. Když to místo neznáte, nenajdete ho! Nejbližší velké město se jmenuje Eldoret a my tam někdy brali Gogo na hranolky, které má moc ráda.

Gogo patří ke kmeni Kalendžinů. Žijí na náhorní plošině, odkud pocházejí skvělí keňští běžci na dlouhé tratě, mimochodem nedaleko se nachází tréninkové centrum Iten. Je to velmi dlouhověká populace. Gogo má dva bratry, kterým je přes sto. Viděl jsem její průkaz, narodila se v roce 1923.

Jaký měla Gogo život?

Gogo dlouho žila na farmě vedené evropskými osadníky. V té době byly školy pro dívky nedostupné. Pracovaly na polích a pásly krávy. Její babička jí předala profesi porodní asistentky, kterou vykonává dodnes. Pomohla na svět mnoha dětem z vesnice, byla dokonce u porodu i některých svých současných učitelů.

Gogo dnes už u porodů neasistuje, ale sleduje těhotenství, vyšetřuje těhotné ženy, lidé za ní stále chodí. Sama má tři syny. Její manžel zahynul během války za nezávislost. Ve filmu postupně její životní příběh pochopíme, ale jen v útržcích, protože Gogo o svém životě moc nemluví. Jakoby skutečně začal až jejím nástupem do školy.

Jak jste s ní a její rodinou komunikovali?

V této oblasti se mluví třemi jazyky: kalendžinsky, což je kmenový jazyk, svahilsky, což je jazyk východní Keni a trochu anglicky. Gogo mluvila jen kalendžinsky, další dva jazyky se naučila ve škole. Já docela dobře rozumím svahilštině, lidé kolem ní mluvili anglicky, nějak jsme to zvládli. A navíc, vztah s Gogo nebyl jen o slovech!

Kdy jste natáčeli?

Od února 2018 do ledna 2019, třikrát po čtrnácti dnech. Setkali jsme se s ředitelem školy, s učitelkou Gogo, mapovali jsme klíčové momenty školního roku. Škola v Ndalatu je soukromá. Ředitel, Sammy, vede velkou potravinářskou firmu. Pochází z velmi chudé rodiny a když byl malý, někdo mu pomohl, aby mohl chodit do školy a on teď chce komunitě vrátit, co mu dala. Otevřel školu s velmi nízkým školným, ale přijímá i žáky, kteří nemohou platit, jako Gogo.

Ona si školní docházku prostě nemohla dovolit. Žije se svou dcerou, stará se o jedinou krávu, kterou mají, a vydělává si na živobytí prodejem kukuřice z nedalekého pole. Tihle lidé nemají peníze, nemají skoro nic. Aby se Gogo vyhnula dennímu docházení do školy, rozhodla se, že bude ve škole i přespávat. Chtěla spát s ostatními děvčaty, ale vychovatelka jí přenechala malý pokojík, kde obyčejně spávala, a Gogo se tam usadila. Ložnici s ní sdílí její pravnučka Shopkoech, která se s ní i učí. Spousta dětí v téhle oblasti je mnohem raději ve škole než doma, protože tu mají zaručená tři (byť skromná) jídla denně. Škola je oázou míru, nikdy jsem neviděl, že by se k sobě děti chovaly tak láskyplně.

Učí se velmi poctivě, protože pokud chtějí pokračovat ve studiu, musejí být mezi nejlepšími ve třídě. Rodiče nemají na další studia peníze, takže jedinou šancí je pro ně stipendium.

Kdo je Dinah, která bydlí kousek od školy?

Její dům je téměř součástí školního areálu. Dinah je součástí rodiny ředitele a ten ji také poprosil, aby dělala Gogo společnost, hlavně u jídla. Velmi rychle se spřátelily.

Prý jste točil úplně bez scénáře…

Ano, řídil jsem se rytmem školy. Věděl jsem, kdy se bude co dít: výlet, zkoušky atd. Závěr filmu, který vám tu nebudu prozrazovat, problémy Gogo se zrakem, nic z toho jsme neplánovali. Prostě jsme zachycovali každodenní život ve škole. Do třídy jsme postavili světla a točili jsme na jednu, dvě kamery. Stalo se samozřejmě, že jsme děti a učitelku požádali, aby zopakovali posledních deset minut z hodiny, abychom získali další pohled, ale většinou jsme točili hodiny tak, jak probíhaly. Jen jsme poprosili děti, aby si nepřesedávaly a nedívaly se do kamery. Párkrát se to sice stalo, ale to je v pořádku.

Nic ve filmu není nahrané. Třeba scéna, kdy učitelka Gogo hubuje, že se málo snaží. Ředitel nás varoval: „Musím s ní trochu zatřást, protože opravdu chceme, aby uspěla.” Zachytil jsem jejich konverzaci, aniž bych všemu rozuměl, protože při řeči se střídaly jazyky. Až v Paříži jsme objevili nuance některých dialogů. Měl jsem sice obecnou představu, ale pro pomoc jsme nakonec zamířili na keňskou ambasádu, kde nám doporučili mladého Kalendžina, který žije v Nancy.

Ten nám přeložil všechny dialogy a my jsme otitulkovali celé denní práce. Objevili jsme v Gogo spoustu humoru a líp jsme také pochopili charakter Dinah, která se bála jít do školy, aby nebyla směšná, a jak ji Gogo nakonec přesvědčila. Měli jsme přes 40 hodin denních prací, takže nás čekal velmi náročný proces střihu. Film je stříhaný podle dialigů, nemá vypravěče a přitom musí zachovávat konzistentnost narace.

Počítal jste od začátku s tím, že film nebude mít vypravěče?

U mě je to už tak trochu tradice. Počínaje Cestou do školy usiluju o tom, aby ve filmech komentář nebyl. Když ho totiž začnete používat, musíte ho pak dát všude. A připravíme se o to, co nám lidé mohou říct.

Co dělá Gogo dnes?

O vysvědčení jí už nejde. Gogo se vždycky chtěla učit a být příkladem, její motivace se dnes ale obrací k malému zdravotnímu středisku, které tu nedávno postavili, a které se bude věnovat výchově mladých dívek. Je to projekt, podporovaný Monackým knížectvím. Před dvěma lety mě pozvali na Světový den dětí, abych promluvil o Cestě do školy. Představil jsem také svůj nový projekt a Knížectví chtělo Gogo pomoci. Tato klinika je útočištěm mladých matek, které jejich rodiny zavrhly a jsou často nevzdělané, je místem klidu, kde může Gogo předávat své znalosti porodní asistentky. Od pondělka do středy je ve škole a zbytek týdne na klinice.

Při zpětném pohledu musím říct, že točit tenhle film bylo docela riskantní. Vsadili jsme na čtyřiadevadesátiletého člověka v malé africké vesničce, kterého nikdo nechtěl pojistit. Mezi dvěma etapami natáčení musela Gogo do nemocnice, protože ji bolely nohy. Modlili jsme se, aby to nebylo nic vážného, ale čím déle jsme točili, tím jí bylo líp. To dobrodružství ji dodávalo energii, protože Gogo je žena, která potřebuje mít cíl. A tím příštím je pro ni výlet do Francie. Nemyslí na nic jiného!

Riziko se vám tedy vyplatilo…

Nemohl jsem tenhle příběh nechat být, protože tak silné lidi nepotkáte každý den. Gogo je dneska jako moje babička. Prožila něco unikátního, co jí změnilo život. Moje filmy nejsou jen filmy, jsou to lidská dobrodružství, která pokračují. Všechny děti z Cesty do školy podporuje asociace, kterou jsme založili s Barthelemym Fougeaou; stále také sledujeme osudy dětí z Velkého dne. Jsou dnes už skoro dospělé, chodí na univerzitu a my jsme s nimi v pravidelném kontaktu.

Točíme filmy, které jsou užitečné. Našim dětem jen prospěje, když uvidí dvě babičky ve školních lavicích. Víc a víc škol na světě totiž vyučuje seniory. V Jižní Korei se vylidňují malé vesnice, protože mladí lidé odcházejí do Soulu, školy jsou prázdné a hlásí se do nich ženy nad sedmdesát let. I proto, aby se zachovala pracovní místa učitelů.

V Indii je to totéž: starým ženám bylo v mládí zakázáno chodit do školy, tak do ní chodí teď. Pokud díky tomuto filmu, budou moci další malé holčičky v Keni chodit do školy, dokázali jsme to. Ostatně moc hezky to říká sama Gogo: „Učit se dá v každém věku!”

Gogo a její cesta do školy

Gogo se narodila během koloniálního období v roce 1923 a jako všechny malé holčičky, žijící na venkově, nesměla chodit do školy. Velmi mladá se vdala a nikdy svou vesnici neopustila. Byla velmi šťastná, když mohla po své babičce převzít práci porodní asistentky a díky tomu byla přítomna u porodu většiny obyvatel regionu. Se svým manželem, pastýřem, který zemřel v roce 1955, měla tři děti, které jí daly 22 vnoučat a 53 pravnoučat.

V roce 2014 se Gogo rozhodla nastoupit na základní školu v Ndalatu, aby se naučila číst a mohla si tak přečíst bibli a ústavu Keni. Ředitel „Leaders Vision School“ Sammy Chepsira ji ale z důvodu jejího věku odmítl přijmout. Stará dáma mu ovšem vysvětlila svůj plán: řada z jejích pravnuček nechodí do školy, i když o tom sní, protože jejich rodiče nacházejí nejrůznější důvody, aby je udrželi v rodné vesnici.
Podle Gogo to bylo skandální a vysvětlila řediteli, že by mohla být příkladem a přesvědčit rodiče, aby své dcery do školy poslali.

Neuspěla, ale nevzdala se a s pomocí vůdce své komunity vyvíjela na Sammyho tlak i nadále. Jeho školu si totiž nevybrala náhodou. Přitahovalo ji její jméno „Leaders Vision School“ a vzala si za své i její heslo: „Dnes se učíme, zítra budeme vést.“ To byla škola, do které Gogo chtěla dívky přivést. Ředitel školy nakonec pod dojmem jejího odhodlání ustoupil a ona se šesti svými pravnučkami do školy nastoupila. Základní školní docházku měla dokončit v roce 2018.

Vyjádření režiséra

„V našich západních zemích máme často tendenci zapomínat, že zatímco u nás je vzdělání přístupné všem, na světě stále ještě existují místa, kde je vzdělání vzácnou komoditou. Prostřednictví Gogo chci vyprávět příběh ženy, která za právo na vzdělání bojovala celý život.
Setkal jsem se s ní před několika měsíci v její vesnici a ona se mě zeptala, jestli v mé zemi chodí do školy všechny děti. Odpověděl jsem jí, že ano a že je to zadarmo… Usmála se a řekla, že žiju v báječné zemi. Když jsem se jí ale přiznal, že jsem opustil školu v patnácti, strašně mi vynadala… a já se do ní úplně zamiloval.

Gogo chce ze své vesnice ukázat všem dětem na světě a rodičům, kteří neposílají své dcery do školy, jakým bohatstvím je vzdělání. A také inspirovat všechny ty děti (a je jich až příliš mnoho), které žijí bez naděje. Při natáčení svých předchozích filmů jsem si uvědomil, že právě úroveň vzdělání dívek je ukazatelem míry svobody a demokracie v té které zemi. Když má v chudých zemích rodina možnost poslat do školy dítě, vybírá si chlapce. Dívky jsou „odsouzeny“ k domácím pracím, k zaměstnání, díky kterému mohou podporovat rodinu, anebo se vdávají, ještě dřív, než se stanou ženami.

Vzdělávání dívek je jednou z velkých výzev tisíciletí. V zemích, kde se vzdělání žen zvyšuje, klesá porodnost a dětská úmrtnost a daří se lépe kontrolovat šíření pandemií. A vzdělaná žena může zase vzdělávat své děti. Jsem filmař, který cestuje po světě a s odstupem, ale zároveň s intimitou natáčí realitu různých lidí. Hrozně rád se napojuji na osudy svých postav a točím angažované filmy, které mění lidské životy. Proto tato kinematografická díla přesahují rámec běžného dokumentárního filmu. Jsou to dobrodružství mimořádných lidských bytostí, jako je Gogo, kterou chci podpořit na vrcholu jejího pracovního života, věnovaného podpoře vzdělání.

Pascal Plisson