Vyjádření režiséra

V roce 2016, právě když do kin v Irsku a Velké Británii přišel náš první film Rande pro šílenou Mary, diagnostikovali naší matce Trish degenerativní onemocnění, které mělo brzy vést k potřebě celodenní péče. S bratrem Colinem jsme se rozhodli vrátit domů. A zhruba ve stejné době nám producent Jack Sidey ze společnosti Portobello poslal DVD báječné italské komedie Sváteční oběd Gianniho Di Gregoria s tím, že by chtěl udělat adaptaci. Oběd je jedním z nejkrásnějších filmů o výstřednostech starších žen a okamžitě s mou a Colinovou situací zarezonoval: ocitli jsme se zpátky doma s naší mámou, ale taky jejími sestrami, přáteli a sousedy, kteří všichni chtěli pomoct, ale málokdy se shodli na tom jak. Když jsme se (často neúspěšně) pokoušeli udržet mír, pravidelně jsme se, stejně jako ve Svátečním obědě, ocitali uprostřed naprosto absurdních konfliktů, které mezi oněmi staršími dámami vznikaly.

Trish zemřela v roce 2017 a v následujícím roce jsme se s Colinem vraceli ke vzpomínkám, které jsme na ni měli, a začali přemýšlet, jak bychom mohli Sváteční oběd adaptovat. Matka před smrtí přišla o hlas a ke komunikaci musela používat iPad. Ten iPad začal symbolizovat všechno, co jsme na jejím stavu nenáviděli. Víte, naše máma byla vždycky hodně upovídaná a to, že pokud chtěla být slyšet, musela spoléhat na přístroj, ji zbavilo jejího největšího daru, jejího krásného hlasu. A my se, možná jako určitý projev pomsty vůči přístroji, který se stal symbolem naší frustrace, rozhodli použít ho jako výchozí bod naší adaptace. Náš příběh měl být o matce a synovi, kteří ztratili hlas – první doslova, druhý obrazně. Měla to být oslava naší matky a irských matek obecně, nesměla být sentimentální a musela být legrační. Vyrůstali jsme na komediích, které jsme s Trish sledovali, u nás doma v jednom kuse běžely filmy jako Vojín Benjaminová, Podnikavá dívka a Kšeft za všechny prachy a já pořád slyším, jak se moje máma šťastně hihňá, i když se na ně díváme pomilionté.

Scénář Čtyř matek, adaptaci Gianniho skvělého filmu, okořeněnou našimi jedinečnými irskými matkami a některými z našich osobních zkušeností a naší perspektivou, jsme dokončili v roce 2019. V roce 2020 přišel covid a náš projekt byl jako všechny ostatní odložen. Jedinou výhodou celé té situace bylo, že jsme měli víc času na casting, příležitost setkat se se spoustou skvělých herců a najít své obsazení. Což bylo klíčové, protože obsazení matek muselo být velmi specifické. Potřebovali jsme skvělé herečky, ale nejen to, potřebovali jsme, aby souhlasily s tím, jak jsme chtěli film natočit. Byly to ženy z dělnického prostředí, které si připadaly neviditelné, a to se odráželo na jejich vzhledu i prostředí, ve kterém žijí, a také na způsobu, jakým jsme je svítili a natáčeli.

V roce 2021 jsme tedy dokončili casting a dali dohromady úžasné obsazení včetně Jamese McArdlea, Fionnuly Flanaganové, Dearbhly Molloyové, Paddy Glynnové a Stelly McCuskerové. Kameramanem měl být Tom Comerford a architektkou Lucy Von Lonkhuyzenová. Když jsme začali uvažovat o podobě filmu a jeho tónu, hodně jsme mluvili o fotografiích Martina Parra, hlavně o středostavovských anglických rodinách, které fotografoval v 80. a 90. letech, a které vyšly v knize Znamení doby (Sign of the Times). Mluvili jsme o poezii Paula Durcana a jeho knize Smích matek (The Laughter of Mothers). Mluvili jsme o spojení absurdity osmdesátkových „high concept“ komedií se suchým humorem a dramatičností jiných amerických filmů, které máme s Colinem rádi, zvlášť Divochů Tamary Jenkinsové a Nebrasky Alexandera Paynea.

Vždycky pro nás byla nejdůležitější emocionální pravda a pravdivost postav a tak jsme během natáčení i k těm nejabsurdnějším momentům přistupovali co nejpravdivěji. Točili jsme většinou s malou hloubkou ostrosti, abychom mohli postavy opravdu izolovat a zdůraznit jejich osamělost. I když šlo o komedii (svým způsobem), chtěli jsme, aby diváci měli pocit, že sledují postavy, které se snaží navázat kontakt a chtějí, aby je ostatní viděli takové, jaké jsou. Zachovali jsme také tlumenou barevnou paletu kostýmů a kulis, aby se divácká pozornost soustředila v každém okamžiku na výrazy herců.

Střih byl náročný, což je u našich filmů vždycky, znovu a znovu stříháme a přestříháváme detaily hereckých akcí, dokud všichni ve střižně napůl neoslepnou. Zápasíme s tónem filmu – je to komedie s dramatickými prvky anebo drama s prvky komedie? Je to bez života? Je něco v sázce? Není ta premisa příliš přitažená za vlasy? Bude to někoho zajímat?

Když jsme si před pár týdny pouštěli hotový film, začal jsem si představovat místa, kde by se Trish mohla smát, a i když nevím, jestli se diváci budou smát tak jako my u Vojína Benjaminové, myslím, že by film schválila.

Vivan las madres!

Darren Thompson

Rozhovor s režisérem a scenáristou Darrenem Thorntonem a spoluscenáristou Colinem Thorntonem

Co vás přimělo k adaptaci filmu Sváteční oběd?

Darren: DVD původního filmu nám poslali Jack a Eric z Portobello Productions, kteří si zajistili práva, s tím že by chtěli natočit remake, a myslím, že před námi to zkoušelo už pár dalších lidí. A my jsme shodou okolností zrovna procházeli něčím velmi podobným – byli jsme zpátky doma s mámou, jejími sestrami a přáteli ve velmi malém domě, kde byli všichni napjatí a překáželi si navzájem.

Colin: V té chvíli to s námi opravdu zarezonovalo. A ten italský film se nám hrozně líbil, smáli jsme se od začátku do konce.

Darren: Říkali jsme si, že by bylo opravdu zajímavé prozkoumat podobné vztahy v irském kontextu, a okamžitě jsme začali přemýšlet o tom, jak by to mohlo fungovat, co by se těm starším irským dámám líbilo a tak dále.

Povězte nám, proč jste se rozhodli dát Almě hlas právě takovým způsobem?

Darren: Vycházelo to z naší zkušenosti s maminkou, které v té době diagnostikovali amyotrofickou laterální sklerózu a ona ztratila schopnost mluvit. Bylo to velmi bolestné, ale taky absurdní v tom, jak jsme se všichni snažili přijít na to, jak to zařízení funguje, a někdy se změnil přízvuk nebo stiskla špatné tlačítko a najednou s námi mluvila španělsky, německy nebo nějak jinak.

Colin: Máma odešla ze školy ve dvanácti, aby se starala o mladší sestry, protože tak to ve venkovských domácnostech v Irsku v 50. a 60. letech chodilo, takže byla ohledně pravopisu vždycky nejistá. Když tedy musela používat tohle zařízení a snažila se určité věci hláskovat, dostávali jsme se do velmi bizarních situací, kdy jsme všichni stáli kolem a snažili se rozluštit, co napsala, a hráli jsme takovou podivnou hru na šarády, ve které jsme se snažili přijít na to, co chce k snídani.

Darren: My jsme tu věc nenáviděli, ale přesto nás dokázala rozesmát v době, kdy jsme to potřebovali. Naprogramovali jsme do ní všechny možné nadávky, takže je mohla snadno použít na tátu, když ji štval nebo tak, a to byla vždycky legrace a ji to moc bavilo. Tak či onak, byla to tak velká součást téhle fáze života s mámou, že jsme věděli, že ji v případě Almy chceme nějak použít. Strávili jsme spoustu času snahou získat přesně stejný digitální hlas, jaký měla máma ve své hlasové bance. Lidský hlas má v sobě něco citlivého a vřelého a tohle bylo hrozně umělé, úplně bez života, byl to automatizovaný hlas, jako zvuk čtecího programu Final Draft Reader nebo Siri nebo tak… Ta kombinace nám připadala hrozně zajímavá a taky jsme věděli, že Edwardova cesta bude o hledání vlastního hlasu, takže dávalo smysl ji ve filmu použít.

Colin: Od té doby se technologie hlasového bankovnictví posunula výrazně dopředu, například díky umělé inteligenci je dneska schopnost napodobit hlas člověka ze starých hlasových zpráv a podobně opravdu působivá, ale nakonec to zní pořád jako počítač. Zpočátku jsme uvažovali o tom, že bychom Almin digitální hlas vytvořili z Fionnulina skutečného hlasu, ale zavrhli jsme to.

Darren: Myslím, že čím odosobněněji to znělo, tím to bylo dramaticky zajímavější.

Jaké to pro Fionnulu bylo hrát postavu, která je na takovém zařízení závislá?

Darren: Myslím, že to pro ni bylo těžké, vždyť pro herce je hlas jeho hlavním nástrojem a takhle o něj přijít… Ale celé to bylo díky tomu zajímavější, protože Fionnula to zařízení taky nesnášela, nesnášela fakt, že nemůže mluvit ve filmu, který je hodně upovídaný. Takže to velmi funkčně zapadlo do příběhu.

Jak jste našli své čtyři matky?

Darren: Bylo to za covidu, takže většina schůzek se odehrávala po zoomu. Potkávali jsme se s lidmi a když jsme si sedli, udělali jsme čtenou zkoušku, abychom viděli, jak funguje chemie. Fionnula byla tak milá. Potkali jsem se v hotelu Burlington v Dublinu, ona s sebou měla svou fenku Betty a prostě jsme si pár hodin povídali. A já byl velmi překvapený, protože Fionnula v sobě neměla žádnou marnivost, byla naprosto otevřená všemu, co jsme chtěli dělat. Strávili jsme spoustu času tím, že jsme hercům vysvětlovali, že je to příběh z dělnického Dublinu, že se odehrává v malých domech s velmi praktickým výběrem šatníku, který pravděpodobně nebude příliš lichotivý, a že o to tady jde a tak dále, ale ona to okamžitě pochopila a přijala, a to není pro herečku (a filmovou hvězdu) žádná maličkost, protože my všichni si uvědomujeme, jak vypadáme ve svých nejlepších chvílích. Takže když tomu byla hvězda jejího kalibru otevřená, bylo to velmi příjemné.

Colin: Překvapivě nejtěžší bylo najít Maud, kterou hraje Stella McCuskerová.

Darren: Jo, to bylo dlouhé hledání.

Jedním z dalších velmi zajímavých aspektů filmu je, že všechny ty ženy jsou matkami homosexuálních synů. Bylo to ve scénáři od začátku?

Darren: Ano, od samého začátku.

Colin: Gayů ve středním věku ve filmu prostě není dost!

Darren: Připadalo nám to vtipné, víte, snažili jsme se přijít na to, jak všechny ty matky skončí u Edwarda a řekli jsme si – bylo by vtipné, kdyby všichni ti synové byli gayové a chtěli jet na pride festival, i když původně to měl být Circuit Festival v Barceloně, což je tak trochu elitní akce.

Colin: Trochu ano, pak jsem si ale uvědomili, že oni nebudou tak cool…

Darren: Maspalomas Pride zněl dobře, byl víc v jejich tempu. A popravdě, je to báječný festival a při natáčení jsme si tam užili spoustu zábavy. Byli jsme tam jen já s Colinem, Gordon a Gearoid, kteří hrají Colma a Billyho, a dva iPhony. Dermotovy záběry pak natočil sám Rory, když byl na dovolené ve Španělsku.

Kdy jste se setkali s Jamesem McArdlem, který hraje Edwarda?

Darren: Potkali jsme se, myslím, v roce 2021. Jack ho viděl v divadelní verzi Andělů v Americe a zmínil se o tom, jak skvělý v tom byl, a pak si vzpomínám, že jsem se zanořil do hloubky a podíval se na všechno, co udělal, včetně filmu Michaela Winterbottoma z koncertní tour skupiny Wolf Alice, kde byl báječný. Tak jsme se sešli a okamžitě jsme si sedli.

Colin: Pracovalo se s ním opravdu skvěle, byl ohromný.

Darren: James tomu vždycky dává sto padesát procent. Nabízí vám spousty možností, spoustu poloh, miluje natáčení. Což je skvělé, protože… my taky. Navíc si výborně rozuměl s Fionnulou a na plátně spolu působili velmi přirozeně.

O projektu LFŠ uvádí

Myšlenka propojit dvě základní aktivity Asociace českých filmových klubů – tedy festival Letní filmová škola a filmovou distribuci – vznikla v roce 2017, kdy jsme poprvé představili projekt LFŠ uvádí. Jak to funguje? Akviziční jednotka AČFK předvybere tři výrazné filmy, které by mohly být ozdobou českých kin, a v průběhu Letní filmové školy je promítne ve třech unikátních projekcích divákům. Ti pak hlasováním rozhodnou o vítězi.

Tím, že svěříme „moc do rukou lidu“, chceme diváky festivalu upozornit na naše celoroční distribuční aktivity, dát jim možnost je ovlivnit a následným sdílením dojmů po jejich virtuálních i osobních sociálních sítích také vytvořit „zdravě virální“ propagaci vybraného titulu.

Vítězné filmy projektu:

Na konci světa (2017, r. Francis Lee)
A dýchejte klidně (2018, r. Ísold Uggadóttirová)
25 km/h (2018, r. Markus Goller)
Malířka a zloděj (2020, r. Benjamin Ree)
Hranice odvahy (2020, r. Johanne Helgelandová)
Velká svoboda (2021, r. Sebastian Meise)
Mamacruz (2023, r. Patricia Ortegová)
Mladá srdce (2024, r. Anthony Schatteman)
Čtyři matky (2024, r. Darren Thornton)

Filmy soutěžící v sekci LFŠ uvádí v roce 2025:

Čtyři matky (2024, r. Darren Thornton)
Jsi můj celý svět (2024, r. Anne-Sophie Baillyová)
Ostrovy (2025, r. Jan-Ole Gerster)