Rozhovor s režisérem

Film Corpus Christi vychází ze skutečných událostí. Šlo o jeden konkrétní případ?

V Polsku skutečně došlo k případu, který plnil titulní stránky – šlo o chlapce, který se asi tři měsíce vydával za kněze. Jmenoval se Patryk, a v té době mu bylo asi 19 let. Mateusz Pacewicz, který psal scénář, o tom tehdy napsal článek a tím se vlastně celý film rozjel. Chlapcovo jméno jsme změnili na Daniela, ale jejich postavy jsou podobné a podobný je i způsob, jakým se dostal do městečka. Ten chlapec oddával, křtil a vedl pohřby, byl tím vším upřímně fascinován a skutečně se chtěl stát knězem. Film jsme tedy založili na jeho příběhu, ale Mateusz přidal ještě tu část o nápravném ústavu pro mladistvé a nehodu, která otřásla celým městečkem, byť ve skutečnosti se také vyskytla řada problémů, které se Patryk pokoušel napravit. Celá kontroverze vznikla z toho, že byl daleko lepší kněz než jeho předchůdce. A to byl ten problém – objevil se kdosi mimo církev, kdo si nedělal těžkou hlavu z oficiálních dogmat a lidé byli jeho prací nadšení! Někteří z nich si později připadali zrazení, on ale dokázal přilákat řadu nových věřících. Koneckonců, podobné případy vycházejí najevo každý rok, a nejen v Polsku – ve Španělsku se jakýsi muž vydával za kněze přes deset let! Důvody těchto lidí jsou různé, velmi často se jen pokoušejí skrýt před spravedlností a je daleko snazší oklamat malou komunitu, kde nikdo neklade příliš mnoho otázek.

Je zajímavé, že člověk, kterému se nedostalo oficiálního vzdělání v semináři, dokáže oslovit lidi na mnohem hlubší úrovni. Danielova kázání ve filmu jsou velmi bezprostřední a upřímná – jak jste je psali?

Abychom se vyhnuli další lidové komedii ve stylu Sestry v akci, potřebovali jsme mít jistotu, že divák uvěří, že lidé v kostele uvěřili také. Byla to docela výzva, ať už šlo o scénář či o režii. Pomáhal nám fakt, že lidé mají vždycky sklon mladým promíjet – čerstvě vysvěcení kněží často přicházejí s velmi „podvratnými“ myšlenkami, snaží se do bohoslužeb začlenit moderní hudbu nebo zpěv. V Polsku je dokonce jeden kněz, který rapuje (smích). Na tom, že lidé jeho nedostatky přijímají, byla založena první část filmu. Je to mladý muž s čerstvým pohledem na věci, nehledě na to, že Daniel, který nestrávil roky v semináři a nikdy neměl co do činění s církví jako institucí, mluví přímo ze srdce. Je to jediná věc, kterou má. Je řada lidí, kteří to zkoušejí a neuspějí, on má v sobě ale opravdu „božskou jiskru“. Náhle, vlivem okamžiku, dokáže najít ta správná slova. A pro lidi ve vesnici, zejména v tomto konkrétním okamžiku jejich životů, je to víc než dost. Když jsme hledali toho pravého herce, věděli jsme, že musí být trochu jiný a Bartosz Bielenia to v sobě měl. Protože Daniel není normální kluk – je zvláštní.

Zmínil jste, že téma okamžitě vyvolává představu komedie. Váš film je ale dosti temný, mám na mysli zejména scény z nápravného zařízení v kombinaci s velmi detailním zobrazením násilí.

Myslím, že to celé bylo o jisté úspornosti vyprávění. Když máte na znázornění některých věcí jen pár minut, snažíte se zaujmout. Když donutíte diváky, aby se cítili nepříjemně, když je přinutíte, aby sebou trhli, budou si ten pocit pravděpodobně pamatovat. A když pak tenhle problémový chlapec najednou začne andělským hlasem zpívat, přichází úplně jiná energie. Rozhodl jsem se natočit scény z pasťáku co nejnásilněji právě proto, abych ten kontrast zvýraznil. Pokud víte, čím Daniel prošel, pak si ve scénách, když vede procesí anebo mluví s lidmi, začnete všímat určitých slov. Začínají dostávat úplně nový smysl, protože víme, co se za nimi skrývá. Když říká lidem, že království nebeské je tady na zemi, víme, že pro něj to je jediná možnost. Potřebuje tomu věřit, jinak by mohl klidně spáchat sebevraždu, protože v očích společnosti je vyřízený. Připomnělo mi to film Syn bratří Dardenneových, jiný příběh člověka, který velmi mladý spáchal strašlivou věc, která ho stigmatizuje do konce života. Tragické na tom je, že mluvíme o spáchání zločinu, aniž bychom opravdu rozuměli následkům – je to trochu jako vzít si v patnácti hypotéku na 50 let. Pro Daniela je duchovní vedení jediná čistá věc, která mu v životě zbyla. Já chápu jeho jednání jako zoufalý pokus říct světu, co by dělal, kdyby dostal druhou šanci. Najednou se ukazuje, že film je o tom, jak čelit kartám, které nám byly rozdány, i když nám to může připadat hrozně nefér. Proto Corpus Christi nikdy nemohla být komedie.

Danielova minulost dělá z filmu dosti neobvyklý příběh o dospívání. Nejde tu o nalezení sebe sama, protože Daniel už ví, kdo je, jde o to, že mu je jeho budoucnost odepřena.

Když točíte film, vždycky musíte znát svého hrdinu. Strávili jsme hodně času hledáním odpovědi na otázku: kdyby Daniel nespáchal zločin, přitahovala by ho vůbec církev? Velmi snadno si dokážu představit, že ne. Zaujala mě myšlenka, že se Daniel upne na církev, protože nic jiného už mu nedává smysl. Když vám nic nezůstalo a všechna fakta jsou proti vám, co jiného zbývá? Víra. Lidé s pošramocenou minulostí, kteří mají na svědomí hanebné věci, se často obracejí k náboženství.

Zvlášť, když jsou osamělí. Připadá mi, že každá z vašich postav vede osamělý život a setkávají se jen před kapličkou, kde si připomínají své děti. Řekl byste, že je váš film i o samotě?

Provizorní kaple je sdíleným prostorem, kde se Daniel může vesničanům přiblížit. Během doby, kdy funguje jako kněz, udělá pro tuto komunitu řadu věcí, my jsme se ale rozhodli soustředit jen na nehodu, která rezonuje s jeho vlastní zkušeností. Smrt, kterou zavinil, byť o ní nikdo v městečku neví, se stává součástí jeho mise, jí musí čelit. Ví, jaké to je, takže když vidí všechny ty truchlící lidi, ví také, že pokud se chtějí uzdravit, musí svou bolest projevit. A on jim tu možnost dá, což je jeho největší dar komunitě. Říká jim: „Nepředstírejte, že nemáte vztek, že jste o něco přišli. Nepředstírejte, že to chápete.“ Jeho představa truchlení je ovšem radikálně odlišná, a to vytváří konflikt, protože tohle městečko je jako otevřená rána, která stále krvácí.

My v Polsku víme, že truchlit pro mnoho lidí znamená stále znovu si své neštěstí připomínat. Tak to učí církev a katastrofa ve Smolensku (v roce 2010 při havárii letadla v Rusku zahynulo všech 96 lidí na palubě včetně prezidenta Lecha Kaczyńského a jeho ženy Marie, pozn. ed.) to potvrdila. Žena, která ve filmu za kapli odpovídá, ji používá jako nástroj kontroly ostatních. Je mocnější než kněz, a to je možná důvod, proč to nezvládá a chce, aby jeho povinnosti převzal mladý kněz. Chtěli jsme ukázat mysl fanatika, protože to není nějaká tajemná choroba, kterou lidé tu a tam trpí. Může se jím stát každý.

Řekl byste, že tato neschopnost jít v životě dál je polským národním rysem, anebo to má co dělat s náboženstvím?

Nevím, jestli je to typicky polská vlastnost, i když je velmi častá. Vězíme v tomto druhu narativu hodně hluboko. Rádi vystavujeme svoje jizvy, protože nás to pohání kupředu a stvrzuje to naši identitu. Kdo by nám pak oponoval? Vždyť by vypadal jako bezcitný zrádce.

Když jsme u toho, film Prolomit vlny Larse von Triera vypráví velmi podobný příběh o malé komunitě, v níž církev hraje důležitou roli, a kde se jeden člověk (Bess McNeillová v podání Emily Watsonové) odváží jednat jinak. Hlavně z lásky, aspoň podle Triera, který ji na konci skoro svatořečí. Nechtěl bych, aby byl můj film vnímán jako další útok na náš problémový polský katolicismus, popravdě na něj raději myslím jako na protestantský film. O, řekněme, malé komunitě ve Skandinávii a střetu s puritánským způsobem myšlení, na film dávající útěchu lidem, kteří nedokážou najít své místo v současném světě.

V Prolomit vlny čelí postava Bess McNeillové striktnímu odmítnutí, Daniela ale komunita vítá. Vy ani neukazujete, jak se učí vykonávat své povinnosti, s výjimkou jedné scény, kde se snaží vygooglovat „jak vést zpověď“. Proč?

Nechtěl jsem ztrácet čas. Mohlo by to být zajímavé, ale film by neměl sloužit jako návod, jak podvádět nevinné lidi. A mně šlo především o okamžik, kdy Daniel přináší trpícímu městečku smíření, ale obětuje přitom sám sebe. Chtěl jsem se k tomuto bodu dostat co nejrychleji, protože tam začíná jeho skutečná práce a vy jste svědky pokrytectví těchto údajně hluboce věřících lidí.

Daniel se ovšem úspěchu svého počínání nedočká, ta největší změna nastane, když on už u oltáře nestojí…

Možná proto končí můj film poněkud fatalisticky. Člověk, který toho pro komunitu tolik udělal, je zároveň tím, kde nemůže počítat s jakýmkoli uspokojením. Daniel měl svou šanci, ale místo toho se rozhodl spáchat cosi jako velmi pomalou sebevraždu. Ano, je to tragické, ale také krásné, protože skutečně něco dokázal. Referenčním filmem může být v tomto smyslu Leviathan Andreje Zvjaginceva, já se ale snažil dodat jeho pesimismu jistou lehkost. Hlavně proto, že ať už se stalo cokoli, tihle lidé v sobě našli dost síly, aby do svého stáda přijali novou ovečku. Což byl také mimochodem pracovní název filmu. Nedojde ke skutečnému odpuštění, je to spíš tiché přijetí. Nazvali jsme to, možná trochu ironicky, „zázrakem smíření”.

Rozhovor vedla Marta Balagová

Ohlasy

„Bartosz Bielenia přesvědčivě vyjadřuje emoce, které Daniel prožívá. Jeho strhující výkon a Komasovo suverénní vypravěčství nás přesvědčuje o tom, že Bůh kráčí po tajemných stezkách.”
Screen Daily

„Dynamicky fyzický, uhrančivý výkon talentovaného mladého herce Bartosze Bielenii.”
The Hollywood Reporter

„Corpus Christi je zralým, moudrým a osvěžujícím portrétem náboženské bigotnosti, který na publikum silně emocionálně působí po celé dvě hodiny svojí stopáže.”
Filmuforia

Tvůrci

Jan Komasa

Rodák z Poznaně (1981) vystudoval režii na televizní a filmové škole v Lodži. Jeho studentský krátký snímek Fajne, ze jestes (Ráda tě vidím, 2004) získal třetí místo na Cannes Cinefondation. Svůj celovečerní debut Komasa natočil ve spolupráci s Annou Kazajekovou a Maciejem Migasem, dvěma svými spolužáky, povídkový snímek Óda na radost (Oda do radości, 2005) byl s úspěchem promítán např. na festivalech v Rotterdamu a Karlových Varech.

Samostatnou prvotinou Jana Komasy se stalo drama Místnost sebevrahů (Sala samobójców, 2011), premiérované na Berlinale v sekci Panorama. Příběh chlapce, ztraceného ve virtuálním světě, přilákal do polských kin více než 800 000 diváků.

Poté Komasa změnil směr a natočil historické válečné drama Město 44 (Miasto 44, 2014), sledující osudy několika mladých lidí během varšavského povstání. Přišlo se na něj podívat 1,8 milionů Poláků a z Komasy se stala jedna z velkých nadějí polského filmu. Corpus Christi je jeho třetí film.

Bartosz Bielenia

Bartosz Bielenia absolvoval Akademia Sztuk Teatralnych v Krakově v roce 2016, na divadelní prkna se ovšem postavil už v sedmi letech, když v divadle v rodném Białystoku vytvořil titulní roli Malého prince v inscenaci Tomasze Hynky.

V letech 2014–2017 byl členem souboru divadla Narodowy Stary Teatr v Krakově, kde podával mimořádné výkony v inscenacích Edwarda II., Krále Leara, Hamleta či Platonova. Objevil se i ve filmu, např. v Muži s magickou krabičkou (Człowiek z magicznym pudełkiem, r. Bodo Kox, 2017), v Kléru (Kler, 2018) Wojciech Smarzowského, v Ja teraz kłamię (Teď lžu, r. Pawel Borowski, 2019). Za hlavní roli ve snímku Na hranici (Na granicy, Wojciech Kasperski 2016) získal cenu za herecký výkon na mezinárodním festivalu nezávislého filmu Off Camera v Krakově a cenu pro slibného nového herce na festivalu Mladí a film v Koszalinu. V roce 2018 se Bartosz Bielenia stal členem divadla Nowy Teatr, v současnosti hraje v seriálu 1983 na Netflixu v režii Agnieszky Hollandové a Kasii Adamikové.

Vyjádření distributora

Uvedení v Benátkách.

Nadšené kritiky.

Zboření festivalu polského filmu v Gdyni.

Oficiální polský vyslanec na Oscarech.

Další a další ceny a festivaly.

Oscar shortlist 10 nejlepších zahraničních filmů.

Oscar shortlist 5 nejlepších zahraničních filmů.

Jen Bůh ví, kde tohle skončí.

Corpus Christi popisuje skutečný případ polského mladíka relativizující dobro a zlo, pravdu a lež, dobrý skutek a hřích, víru a církev. Jedná se o ironický a částečně šokující film postavený na absurdní zápletce, který však disponuje hloubkou a silným přesahem, smířlivé dílo tematizující hledání a nalezení sebe sama, hloubku lidské víry, lásku k bližnímu a porozumění.

Díkybohu za to, že můžeme být u toho.

Jan Jílek, koordinátor distribuce AČFK