Slovo režiséra

Zajímá mě téma běžného člověka, člověka milion, který se svou nevědomou částečkou podílí na masové xenofobní duši a je s dopady nenávisti konfrontovaný přímo ve své rodině. Zdá se mi, že existuje jen tenká hranice mezi „patřit k těm našim“, k těm, kteří jsou stejní jako já, a naopak zůstat sám s rozbitým nosem od těch stejných lidí v momentě, kdy s nimi přestanu souhlasit. Chci se pokusit ukázat zlo a chyby, které k tomu v naší vratké existenci mohou vést.

O filmu

Nový snímek režiséra Marko Škopa lze směle řadit do skupiny nepřikrášlených portrétů současné slovenské společnosti. Problémy tradiční rodiny, šikana, nacionalismus, katolická církev – to vše jsou témata, která Budiž světlo zpracovává s nebývalou hloubkou a autorskou suverenitou.

Režisér Marko Škop přichází se svým druhým celovečerním hraným filmem, který je stejně jako předchozí Eva Nová (2015) nesmlouvavou analýzou dnešního Slovenska. Formálně záměrně strohé Škopovy filmy jsou chirurgickými řezy do současné společnosti, hlubokými a jasně autorsky uchopenými. Evu Novou i Budiž světlo tak bez pochyb můžeme přiřadit ke skupině nových slovenských filmů, které ve vší nahotě ilustrují citlivá společenská témata našich sousedů – ať už se jedná o sexuální násilí (Špína, 2017), neonacismus (Ostrým nožom, 2019) či rozpad tradiční rodiny (Nina, 2017). Podobně odvážné filmy přitom tolik chybí v současné přestylizované a zbabělé české kinematografii.

Budiž světlo organicky propojuje individuální cestu jednotlivce s portrétem současné slovenské rodiny i širším celkem skupiny obyvatel malé obce. Film precizně funguje na všech těchto úrovních a dotýká se řady témat souvisejících jak s rodinou (mezigenerační propast, gastarbeiterství), tak se Slovenskem jako takovým (polovojenské organizace, šikana, role katolické církve). Suverénní režie, přesné herecké výkony (především Milana Ondríka v hlavní roli) i odosobněná kamera – to vše vytváří dokonale propojený celek, který se v rámci své stopáže dokáže vypořádat se všemi výše definovanými tématy a zároveň funguje i v univerzálně-morální rovině (téma takřka neznatelné hranice mezi dobrem a zlem a našem podílu na překračování této hranice).

Rozhovor

Současný slovenský film je evidentně na vzestupu. Co ovlivňuje současnou slovenskou produkci?

Ano, velký progres je patrný všem, kteří se ve slovenském filmu pohybují, a je dobře, že řada slovenských filmů je vidět i za hranicemi země. Klíčovou roli hraje slovenský Audiovizuální fond, který v současnosti velmi účelně dělí peníze mezi žánrové i artové filmy. Navíc máme řadu mladých talentů zabývajících se důležitými a podnětnými látkami – můžu jmenovat například Terezu Nvotovou nebo Michala Blaška. A samozřejmě se přidává i střední generace (do které ostatně řadím i sám sebe) – Peter Kerekes, Zuzana Piussi, Mira Fornay nebo Ivan Ostrochovský.

Co pro vás bylo prvotní inspirací pro tento projekt?

Na úplném začátku bylo téma ekonomického migranta pracujícího v zahraničí, aby uživil svou rodinu. Tento člověk sice vydělá peníze, ale zároveň chybí doma v roli otce. Dělal jsem rozsáhlý průzkum mezi slovenskými „gastarbeitery“ a ptal se jich na jejich rodinné poměry. Milan z našeho filmu pracuje v Německu. Chce pro své blízké to nejlepší, ale tím, že s nimi není, dělá vlastně docela zásadní chybu…

Studoval jsem psychologické profily slovenských gastarbeiterů a často jsem byl svědkem tzv. „psychologické inverze“: gastarbeiteři v Německu se často cítí být většími Němci než Němci samotní. Podle mě to vychází ze strachu: už si složitě vydobyli nějakou pozici, stálo je to mnoho sil, a najednou ji mohou zase ztratit, protože přijde někdo další. Zároveň jsem si při rešerších všiml, že pobyt v zahraničí lidem opravdu rozšiřuje vidění světa a otevírá pohled ven. Ovšem u pohledu dovnitř to tak už být nemusí…

Začínal jste jako dokumentarista – proč jste později přešel k hranému filmu a své dva poslední filmy (Eva Nová, Budiž světlo) natočil jako hrané projekty?

Jsem vystudovaný dokumentarista a na dokument jsem nezanevřel – proto chápu, že tuto otázku dostávám prakticky v každém rozhovoru. Hraný film mi umožňuje jít do větší psychologické hloubky a také modelovat rodinné vztahy v rámci několika generací a širší palety postav. U dokumentů bude navíc vždy existovat etická bariéra – co všechno ještě můžu zobrazit tak, abych skutečným lidem v jejich skutečných životech ve skutečném sociálním prostředí neublížil. A samozřejmě vždy záleží na konkrétním tématu – v případě projektu Budiž světlo vyprávíme o nepříjemných věcech týkajících se rodiny, a proto jsme se rozhodli pro formu hraného filmu.

Na dokumentu je nejcennější, kolika odlišnými způsoby můžete dané téma zpracovat a taky to, jak je během samotného natáčení nepředvídatelný. Z logiky věci je tak dokument daleko náročnější ve střižně. V hraném filmu je naopak maximum věcí připravených dopředu, i když i zde na vás samozřejmě čekají překvapení a i zde je nutné improvizovat. Každá filmová tvorba je ostatně otevřený kreativní proces, při němž je potřeba živě reagovat.

Stejně jako Eva Nová je i Budiž světlo filmem postaveným na hlavním hereckém výkonu. Byla největší režisérskou výzvou právě práce s herci?

Před začátkem samotného natáčení jsme absolvovali velké množství hereckých zkoušek – především s klíčovými herci, tedy s Milanem Ondríkem, Zuzanou Konečnou a Františkem Belešem. Snažil jsem se jim toho o filmu sdělit co nejvíc, co nejdetailněji jim vysvětlit celek příběhu, motivace postav, svou režisérskou motivaci a způsob, jakým nad jednotlivými postavami přemýšlím. Společně jsme se snažili najít pro všechny klíčové scény správný výraz, správnou „teplotu“.

Největší režisérskou výzvou pak bylo nakonec počasí. Hlavní část příběhu se odehrává o Vánocích, a proto jsme chtěli hodně sněhu. I z tohoto důvodu se příběh filmu odehrává na Oravě, protože v některých lokacích v tomto regionu (Oravská Lesná) je statisticky nejvíce sněhu na Slovensku. Prvních 14 dní jsme však byli úplně bez sněhu a museli jsme točit jen interiéry. I vzhledem k názvu filmu jsme s kameramanem Jánem Melišem chtěli umělecky pracovat s kontrastem – pro tuto práci jsme zase měli příliš málo slunečních dní. Proto jsme museli improvizovat, jak se dalo… Naše vedoucí výroby snad tisíckrát překopávala natáčecí plán a místy to byl jeden obrovský chaos a stres. Doufám však, že to na výsledku není vidět.

Hlavní roli skvěle ztvárňuje Milan Ondrík, kterého jste obsadil již v Evě Nové. Byl pro roli Milana vaší první volbou? Ostatně i postava se jmenuje stejně jako on.

Jednoznačně. Už při spolupráci na Evě Nové jsem byl velmi šťastný, že jsem ho mohl režírovat. Když jsem psal scénář k Budiž světlo, byl jsem už rozhodnutý, už jsem tam měl dosazeného Milana. Pro každého tvůrce je obrovská radost spolupracovat s někým, kdo má široký záběr. Milan ho má. Jsem rád, že v Budiž světlo má i humornou polohu. Nebo spíš polohu člověka, který se snaží být humorný. Myslím, že není jednoduché něco takového ztvárnit.

Zároveň tam měl velmi náročné scény, například potyčku, kdy otci rupnou nervy a po svém synovi vystartuje. Samozřejmě jsme na place litovali představitele Adama Františka Beleše, který dostával facky… Ale stejně těžké to muselo být i pro Milana – celé to vnitřně prožít, zpracovat a zahrát. On je velký bojovník, nikdy nic nevzdává. Když je potřeba scénu natočit ještě jednou, tak do toho hned jde. A vždycky naplno. Budu se opakovat, ale je to skutečně velká radost s takovým člověkem pracovat.

Jak se vám podařilo objevit mladého herce Františka Beleše, který ztvárnil klíčovou roli syna?

Hledání bylo docela těžké, a když se nakonec objevil student bratislavské konzervatoře František, bral jsem to jako malý zázrak. Na svých šestnáct let je velmi vyzrálý a v nejlepším slova smyslu zvídavý. Nejednou jsem se s ním bavil o jeho možné budoucí režisérské dráze. Každopádně se jedná o nesporný talent a doufám, že František má před sebou ještě mnoho velkých rolí.

Ústředním tématem filmu je současná rodina – jak vnímáte postavení rodiny v dnešní společnosti?

O tom se na Slovensku už pár let hodně diskutuje. Myslím si, že v masovém měřítku si lidé procházejí právě tou chladnou výchovou ze strany rodičů jako hlavní hrdina v našem filmu. Je prostě hodně rodičů, kteří svým dětem neumí říct, že je mají rádi, a neumí jim předat pocity bezpečí a lásky. A právě v dětském věku je přece důležité pociťovat až takovou univerzální celistvost se svou matkou, otcem a rodinou. Je to pouze můj osobní názor a můžu se samozřejmě mýlit, ale připadá mi, že jsem z generace, která se tuto chladnou výchovu snaží změnit.

Rozdíl v tom, jak byli vychováváni moji rodiče, prarodiče a generace před nimi, je totiž podle mě velmi minimální. Naše generace se snaží ten diskurz posunout někam jinam. A samozřejmě, že při tom dělá chyby. Věřím ale, že pokud se to podaří posunout, tak rozdíl v tom, jak bude své děti vychovávat moje dcera, bude mnohem znatelnější. Tohle téma mě hodně zajímá a do filmu se to samozřejmě promítlo.

Dalším z témat filmu jsou chlapecké mobilizující se party dokazující si sílu a terorizující okolí. Tématu vzestupu samozvané domobrany na Slovensku se ostatně věnoval i dokument Jana Geberta Až přijde válka…

Toto je velmi složité a hluboké téma na samostatný rozhovor… Například někteří mladí mají potíže s nahromaděnou energií (či testosteronem) a potřebují ji někde vybít – proto jsou tak populární posilovny, bojové sporty či military aktivity. Od provozování těchto aktivit v rámci zájmového kroužku je už pak jen krok k jejich přenesení do reálného života. Alfa samci v těchto skupinách pak ovlivňují slabší kusy toužící se zařadit a mít respekt – proto se tyto skupiny tak rozrůstají. Když jste mladý kluk a vaše vzory oblékají maskáče a nosí zbraň, je jen otázkou času, kdy maskáče obléknete i vy…  Navíc se tento trend objevuje i v současné slovenské politice a jedna nejmenovaná krajně pravicová parlamentní strana pořádá své vlastní tábory pro deti. Díky této propagandě musí zákonitě docházet k masovému ovlivňování dalších mladíků, se kterým je těžké něco dělat.

Ve filmu je poměrně nelichotivě zobrazena i slovenská katolická církev jako instituce napomáhající extrémismu…

Je nesporným faktem, že na Slovensku máme některé kněze, kteří otevřeně sympatizují s fašistickým Slovenským státem. Na YouTube můžete vidět videa, ve kterých kněží slaví společně s chlapci. Jsem si velmi dobře vědom toho, že film může vyvolat kontroverzi a že proti němu může vystoupit mnoho lidí. I přesto je však o těchto tématech důležité hovořit a vyvolat diskuzi.

Náboženství je určitá forma ideologie – náš farář ve filmu si myslí, že koná dobro, ale nazírá svět pouze přes svůj filtr. A přes tento filtr se dívá i na sebevraždu mladého kluka. A touto svojí optikou přispívá k tomu, že se některá podezření zametají pod koberec. Na venkově je kněz stále tou největší autoritou – co řekne kněz, je pro většinu lidí automaticky pravda.

Marko Škop

Narodil se roku 1974 v Prešově. Absolvoval žurnalistiku na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě a poté dokumentární tvorbu na bratislavské VŠMU. Společně s kameramanem Jánem Melišem a střihačem Františkem Krähenbielem založil produkční společnost ARTILERIA, která je podepsána pod všemi jeho filmy i pod filmy jiných slovenských tvůrců.

V roce 2006 byl na MFF v Karlových Varech uveden jejich dokument Iné svety, který získal Diváckou cenu deníku Právo a Zvláštní uznání poroty. Následně Marko Škop natočil další dokument s názvem Osadné, který v českých kinech distribuovala Asociace českých filmových klubů. Tento film se dostal do výběru na festival dokumentárních filmů v Amsterdamu, dále získal nominaci na Griersonovu cenu na britském filmovém festivalu BFI London a odnesl si také Cenu pro nejlepší dokument na festivalu v Karlových Varech.

Spolupráce mezi AČFK, ARTILERIÍ a Marko Škopem pokračovala i v roce 2015, kdy byl do českých kin uveden režisérův hraný debut Eva Nová. Tento snímek nejenže získal slovenskou národní filmovou cenu Slnko v sieti, ale dostalo se mu uznání i v zahraničí (cena FIPRESCI na MFF v Torontu). Marko Škop je ženatý a v současnosti žije v Chorvatsku.

Filmografie

2006 – Iné svety

2009 – Osadné

2015 – Eva Nová

2019 – Budiž světlo (Nech je svetlo)