Film Na Chesilské pláži je adaptací stejnojmenné knihy slavného britského spisovatele Iana McEwana, která byla vydaná v roce 2007. Kniha byla nominovaná na nejprestižnější ocenění anglofonního knižního světa, Man Bookerovu cenu, a její nominaci provázely dvě „kontroverze“. Tou první byl fakt, že cena je určena pro romány – text Na Chesilské pláži má pouhých 40 000 slov a samotný autor jej označuje za novelu. Druhou kontroverzi vyvolalo přiznání Iana McEwana, že si z Chesilské pláže (která je přírodní rezervací) vzal na památku dva kamínky. Spisovatel byl následně udán, musel zaplatit pokutu 2000 liber a kamínky vrátit. Samotná kniha pak navíc svou nominaci ani neproměnila…
Deset let mezi vydáním knihy a uvedením filmu bylo vyplněno množstvím událostí. Producentka finální verze filmu Elizabeth Karlsenová se o knihu zajímala ještě v rukopisu. Kontaktovala agenta Iana McEwana, který jí řekl, že smlouva k filmu je podepsaná a režírovat bude Ang Lee. Poté nastalo období neustálých změn producentů a navrhovaných režisérů. Společnost Focus Features měla nasmlouvaného režiséra Sama Mendese a Carey Mulliganovou do hlavní role, zároveň však s Mendesem točili bondovku Skyfall, jejíž finalizace se opozdila, a tím celý projekt padl. V roce 2011 se vše vrátilo do stádia pre-produkce, Sam Mendes měl být tentokrát producentem a režírovat měl Mike Newell – projekt se ovšem opět neuskutečnil. V roce 2015 se Elizabeth Karlsenová nezávazně zeptala „co se děje s Chesilem“ a agent Iana McEwana jí odvětil, že nic, že kniha je volná a je možné ji adaptovat.

Samotný Ian McEwan patří (společně s Kazuem Ishigurem a Julianem Barnesem) mezi zářivé hvězdy současné britské prózy. Řada jeho románů vyšla i v češtině, přičemž mezi ty nejčtenější patří Pokání, Betonová zahrada, Sobota, Skořápka nebo právě Na Chesilské pláži (Světová knihovna Odeonu novelu u příležitosti premiéry filmu znovu vydá). McEwan koketoval se světem filmu již od konce 80. let, napsal mimo jiné scénář k filmu Dobrý synek s Macaulayem Culkinem v hlavní roli. V druhé polovině 90. let nastalo období, kdy napsal hned několik dalších scénářů – žádný z nich však nebyl realizován. Spisovatel v té době rezignoval a záměrně nechal scénáře filmových adaptací svých knih na jiných autorech (například Christopher Hampton v případě Pokání).

Filmová adaptace „Chesilské pláže“ však visela ve vzduchu již během vzniku knihy – McEwan tvrdil, že během psaní této novely přemýšlel nejfilmověji, nejvizuálněji v celé svojí kariéře. I proto se nakonec rozhodl opustit dekády trvající praxi a adaptovat svůj text pro potřeby filmu sám. Kromě toho, že délka novely je pro filmovou adaptaci velmi vhodná (nebylo nutné téměř nic vynechávat), a strachu, že se adaptace ujme někdo jiný a výsledek bude opět rozpačitý, byla hlavní McEwanovou motivací touha vrátit se zpět do světa filmu. Sám to komentoval následovně: „Sedíte sami se všemi těmi duchy a píšete romány. A pak vyjdete ze dveří a začnete spolupracovat s živými lidmi. A i když si musíte přestat hrát na Boha, je to úžasný pocit.“

Klíčovým slovem vystihujícím adaptaci novely je pragmatismus – výsledný film pak můžeme definovat jako pragmatické přenesení esence novely na plátno. Film je velmi uctivý ke své předloze, velmi konzervativní a v dobrém slova smyslu literární. V rámci adaptace byla zachována narativní struktura knihy (tedy řetězec zásadních scén u Chesilské pláže, dodržující jednotu místa a času, narušovaný pravidelnými retrospektivními vstupy). Tímto způsobem pracuje McEwan se čtenářem, který ví více než hlavní postavy, a Cooke stejným způsobem pracuje s filmovým divákem. Jedinou scénou, která se odlišuje od původní knižní předlohy, je scéna vysvětlující duševní nemoc Edwardovy matky.
Jak se dočtete dále v režisérově profilu, Dominic Cooke patří mezi zářivé hvězdy britského divadla posledních dekád a Na Chesilské pláži pro něj představuje debut na poli celovečerního hraného filmu. Jeho otec byl filmovým střihačem, takže Cooke byl celý život v kontaktu s filmem, ale i tak pro něj bylo velmi obtížné přejít z dobře známého divadelního světa do světa filmu. Jak přiznal v jednom rozhovoru, jediným řešením bylo obklopit se profesionály. Z početného týmu filmu je na tomto místě nutné zmínit dvě osoby. Tou první je autorka výpravy filmu Suzie Daviesová (spolupracovala například s Mikem Leighem na jeho snímcích Mr. Turner a Peterloo). Říká se, prvním člověkem, kterého si původně divadelní režisér točící film najme, je autor výpravy a sám Dominic Cooke postupoval právě takto. Klíčovým úkolem pro Suzie Daviesovou a její tým bylo zachytit specifickou atmosféru roku 1962 ve Velké Británii, atmosféru bezčasí mezi starým a novým.

Druhým klíčovým spolupracovníkem Dominica Cooka byl kameraman Sean Bobbitt (Hlad, Stud, 12 let v řetězech). Společně s Cookem se velmi důsledně připravovali na natáčení a inspirací se pro ně staly filmy natočené v roce, kdy se příběh Edwarda a Florence odehrává, tedy v roce 1962. Snažili se zachytit „feeling“ tohoto roku, to jak vypadaly filmy té doby, jak se chovali hrdinové, jaké problémy řešili. Společně proto sledovali filmy jako Mustangové (režie John Huston), Lawrence z Arábie (David Lean) nebo Hirošima, má láska (Alain Resnais). Z důvodu autentičnosti se film také natáčel na 35mm pás a až poté byl překopírován na digitální nosič.

Jak již bylo zmíněno, klíčovou roli pro novelu i film hraje rok, ve kterém se příběh odehrává, tedy 1962. Jedná se o zlomový rok usazený v jakémsi bezčasí. Je to rok těsně před vypuknutím sexuální revoluce, těsně před beatlemánií. Rok, kdy je stále živý komplex z 2. světové války. Rok, kdy se chlapci stále oblékají jako jejich otcové a dívky jako jejich matky. Specifický status roku 1962 kopíruje i zmatenost hlavních postav, které tápou mezi tradicemi a moderností. Toto tápání je jedním z klíčových motivů filmu a objevuje se v mnoha více či méně zásadních scénách, v řadě témat (předmanželský a pomanželský sex) i detailů. Na Chesilské pláži tak můžeme směle řadit k příběhům postaveným na motivu milostného vztahu drtivě poznamenaného dobou.