Richard Tognetti je umělecký ředitel Australian Chamber Orchestra, houslista, skladatel a velký propagátor synestezie, tedy způsobu vnímání, kdy původní vjem jednoho smyslu vyvolá vjem smyslu jiného, respektive je k původnímu přiřazen. „Spojování hudby s vizuály může hudbu pozvednout. Přesně to se děje v opeře, kde nakonec zjistíte, že posloucháte očima a sledujete ušima“, říká. S alchymií mísící hudbu a obrazy experimentoval Tognetti několik let. Jedním ze zásadních projektů byl The Reef, se kterým ACO procestoval celou Austrálii i zahraničí. Jedním z témat filmu zpracovaných vizuálně byl surfing – Tognettiho koníček. Další Tognettiho oblíbenou aktivitou je lyžování, a proto bylo přirozené, že ve svém dalším projektu se zaměří na hory.

Od jednoho známého se Tognetti dozvěděl o Jennifer Peedomové, která jako kameramanka a režisérka často pracovala v Himalájích. Protože se první kontakt odehrál v době, kdy nejúspěšnější film Peedomové, Šerpa, ještě nebyl natočen, sehrál klíčovou roli jiný její dokument s názvem Solo. Solo natočila Peedomová s Davidem Michôdem (tvůrcem Království zvěrstev distribuovaným Asociací českých filmových klubů). Snímek pojednává o pokusu Andrewa McAuleyho přeplout na kajaku z Austrálie na Nový Zéland, jenž nakonec skončil tragédií. Tognetti a Peedomová se potkali v září 2013, a protože Peedomová obdivovala ACO a hledala další kreativní výzvu, okamžitě souhlasila s účastí na novém projektu.

Během jednoho roku bylo dohodnuto, že bude vyrobena verze filmu pro kina (Hora, tedy v originále Mountain), dále pak živá verze pro tour (Mountain Live) a také verze pro IMAX. Od samého začátku věděla Jennifer Peedomová, že hudba bude mít stejnou váhu jako obraz a hudební skladatel bude stejně důležitý jako režisér. Filmařské konvence musely jít stranou, projekt se vydal cestou uměleckých kompromisů a hledání nových výrazových prostředků. Tognetti chtěl původně film, který by pozvedl hudbu ACO a stal se součástí jejich turné. Jevištní technika potřebná pro živý koncert je ale velmi odlišná od techniky potřebné pro celovečerní dokument, což byl samozřejmě hlavní cíl Peedomové. Tento rozpor s sebou přirozeně někdy přinášel problémy. „Klíčovým slovem definujícím tento projekt je spolupráce. Museli jsme mít totožnou kreativní roli, protože kdybychom se každý snažili upřednostnit svoji složku, z filmu by nezbylo nic,“ komentuje tento aspekt režisérka.

Tognetti byl dojatý myriádou možností, které projekt nabízel: scenerie nesmiřitelně drsná a neskutečně krásná zároveň či dechberoucí zobrazení riskantních akcí horolezců, snowboarderů, lyžařů či okřídlených šílenců vrhajících se dolů z hor. Ve filmu se nakonec toto všechno objeví, ale od začátku bylo jasné, že dostat do výsledného tvaru takovou nesmírnou bohatost bude vyžadovat čas, riskování, vyjednávání, důmyslné vybavení (helikoptéry) a extrémní finanční výdaje. Proto se začala řešit klíčová věc – vytvoření sítě spolupracujících kameramanů a také využití archivních záběrů.

Nejzásadnějšími postavami v této fázi byla režisérka Jennifer Peedomová a americký kameraman Renan Ozturk, kterého si přivedla. Ozturk znal mnoho dalších kameramanů specializujících se na oblast hor, řada z nich měla také bohaté archivy již natočených materiálů. Dalším zdrojem materiálů byla produkční společnost Camp 4 Collective (spoluzaložená právě Ozturkem) specializující se na natáčení těch nejlepších extrémních sportovců ve všech myslitelných koutech světa. Peedomová pak nepracovala jen jako režisérka, ale také jako kurátorka posuzující jednotlivé materiály či záběry a hodnotící jejich využitelnost pro výsledný film.

Obdobně byla do filmu vybrána i hudba. „Žádnému z Beethovenových koncertů nebylo během natáčení ublíženo,“ říká režisérka Peedomová. Sama začala práci na kompletaci hudby k Hoře tím, že naposlouchávala stovky hodin vážné hudby nahrané uskupením Australian Chamber Orchestra. Finální hudební výběr musel korespondovat s jednotlivými scénami a majestátem zobrazených vrcholů a zároveň odpovídat dramatickému oblouku klenoucímu se celým filmem. Snaha spojit jednotlivé scény, často získané z různorodých zdrojů, s vážnou hudbou odpovídající intenzity, tempa a stopáže zabrala dlouhé týdny. Ve filmu se nakonec objeví bohatý výběr klasických skladatelů: Beethoven (evokující téma věčného plynutí času, elegance a dokonalosti), Vivaldi (agresivní, ostré a intenzivní tóny), Grieg, Chopin či Arvo Pärt. Hudba ve filmu chybí pouze v devíti minutách jeho stopáže, polovina soundtracku je dílem klasických autorů a polovinu složil Richard Tognetti přímo pro potřeby dokumentu (jeho hudba se objevuje především ve scénách s nebezpečím a úzkostí).

I hlas voice-over vypravěče musel konvenovat s hudbou a obrazy – musel být dostatečně muzikální a zvučný. Jennifer Peedomová hledala správný hlas po celém světě a nakonec našla ideálního člověka ve Willemu Dafoeovi („jeho hlas zněl jako violoncello“). Režisérka cestovala do Říma a absolvovala s Dafoem tříhodinovou hlasovou zkoušku. Její výsledek byl pro všechny doslova nadpozemský. Voice-over přesně zapadal do filmu a jeho filozofie postavené na spolupráci a synergii – hudba nesměla přehlušovat obraz, obraz nesměl přehlušovat slova, slova nesměla přehlušovat hudbu… Angažmá Willema Dafoea komentuje autor voice-over komentáře Robert Macfarlane následovně: „Slyšel jsem první větu, kterou Willem Dafoe vyslovil, a měl jsem okamžitě brnění v hlavě. Po deseti slovech jsem pochopil, že na světě neexistuje lepší interpret mého textu. Jeho hlas ošlehaný větrem, jeho rozvážnost, trpělivost a grácie… Slyšet Willema Dafoea říkat slova, která jsem napsal, patří mezi nejmagičtější momenty mé spisovatelské kariéry.“