Rozhovor: Priscilla Kellenová

Dokážete si vybavit svou první živou vzpomínku na animaci?

První, co mě napadá a je to spíš dětský pocit než skutečná vzpomínka, jsou postavy a barvy seriálu Barbapapa a jeho rodinka. Byla jsem dítě ze středostavovské rodiny ve velkém městě v 80. letech, takže kromě toho, že jsem si hrála se sousedovic dětmi na ulici, trávili jsme většinu času před televizí, hráli na Atari a dívali se na všechno, co v televizi vysílali. Vzpomínám si také na ten příjemný pocit, když jsem sledovala abstraktnější animované pořady vysílané na TV Cultura (naše státní televizní stanice), hlavně ty vytvořené technikou stop-motion s plastelínovými figurkami jako třeba Mio Mao a Pingu – obvykle u babičky, kde se scházeli všichni moji bratranci a sestřenice.

Animace vás tedy provází celý život. Jak ale začala vaše cesta k práci v animačním průmyslu?

To bylo během mých bakalářských studií grafického designu, když jsem prostřednictvím festivalu Anima Mundi objevila neuvěřitelné experimentální animace z celého světa a rozhodla se věnovat animovanému filmu.

V té době jsem potkala Alêa Abreua a začala spolupracovat na jeho projektech, zpočátku jako grafická designérka a později jsem se stala součástí animačního týmu jeho prvních dvou celovečerních filmů Garoto Cósmico a Chlapec a svět. Pak jsem režírovala šestadvacetidílný televizní seriál Vivi Viravento.

Každý z těch projektů byl velmi odlišný a já se jich účastnila od vývoje až po dokončení a vždycky jsem hledala jazyk a styl, které by nejlépe odpovídaly povaze každého z nich. Tahle trajektorie se pojí s mou celoživotní zvědavostí – od dětství vede mou tvůrčí perspektivu zájem o kresbu, malbu, umělecké techniky a dějiny umění.

Můžete nám říct, jak vznikl projekt Papáji?

Inspirace přišla během těhotenství a nabrala pevný tvar po narození mého syna. Jak dítě rostlo a objevovalo svět, s nadšením jsem ve vzájemné symbióze s ním sledovala celý ten proces lidského vývoje a zároveň pozorovala, jaký dopad měl příchod tohoto nového života na ten můj. Stala jsem se matkou v šestatřiceti letech. Do té doby jsem byla velmi svobodná a nezávislá žena a najednou jsem zjistila, že jsem se ocitla v situaci, kdy se musím starat o nový život. Měla jsem pocit, že přicházím o svobodu a nezávislost, kterou jsem kdysi měla, a přitom mou představivost stále podněcovaly moje nejnaivnější sny a touhy. Byla to svého druhu existenciální krize: připadala jsem si jako „Matka-strom“ a malé semínko zároveň.

Co se týče uměleckého pojetí, měla jsem pocit, že příběh vyžaduje expresivní herecký výkon a zároveň jednoduchou a minimalistickou animaci, která by odrážela obtíže maličkého semínka a jeho pohybu v těžkém prostředí. Moje požadavky na animační studio Birdo směřovaly k tomu, aby pohyby měly určitou váhu a intenzitu, aby působily realisticky, a to bez přehnaných deformací typických pro konvenční 2D animaci. Animační tým proto musel tuto dramatickou kvalitu skloubit s principy ploškové animace, protože to také ladilo s abstraktními formami scén a pomáhalo divákům ponořit se do Papájina světa.

Jaké výzvy pro vás jako animátorku tyhle techniky představovaly?

Od samého začátku jsme věděli, že chceme vyprávět příběh srozumitelně i beze slov, vytvořit paralelu se semínkem objevujícím svět, a zároveň jsme usilovali o to, aby film oslovil co nejširší publikum. Protože jsme se chtěli obejít bez hlasu, který by příběh vyprávěl, a spoléhat se jen na vokální reakce, zvuky a hudbu, která by dokreslovala atmosféru a označovala zlomové okamžiky, bylo pro nás už od příprav výzvou nacházet grafičtější vypravěčská řešení počínaje storyboardy, designem postav i pozadími. Animační tým a tým zvláštních efektů pak vytvořily herecké výkony na základě referenčních zvuků a zvukových stop.

Kdybych měla vybrat svou oblíbenou sekvenci, nejvíc se mi líbí úvod, kde buňkami papájového stromu proudí živiny a malá semínka sají v útulné oranžové jeskyni. Další scéna, z níž mi vždy naskočí husí kůže, je ta, ve které ptáci a okřídlená stvoření vtrhnou do high-tech výrobny, hlavně díky zvuku a silnému hlasu Tulipy Ruizové

Museli jste během výroby překonávat i další překážky?

Zkouškou trpělivosti a překonáváním výzev byly pro náš tým ve všech fázích produkce scény zachycující podzemní síť a komunikaci mezi rostlinami a houbami v půdě. Naštěstí jsme to všichni zvládli, posílilo nás to a jsme s výsledkem spokojeni!

Ve filmu diváka zvlášť zaujmou rozmanité tvary a důmyslné návrhy zvířat. Jak jste přistupovali k tvorbě téhle široké škály tvorů a jejich textur?

Ještě než jsem začala pracovat na projektu Papáji, nasbírala jsem jako grafička řadu inspirací z geometrického abstraktního umění a etnických vzorů v řemeslech, látkách a oblíbených dětských výrobcích. Jako ilustrátorka dětských příběhů jsem hledala způsoby, jak některé z těchto geometrických prvků začlenit do své tvorby, zejména do papírových koláží. Díky svému synovi jsem si uvědomila, že si miminka a malé děti zaslouží méně doslovné grafické znázornění, které ponechává více prostoru pro rozvoj jejich vizuálního vnímání a představivosti. Když jsem začala vytvářet příběh Papáji, rozšířila jsem tento výzkum na řemesla z oblasti původu plodů papáji: Střední Ameriky, jižní části Severní Ameriky a amazonské oblasti Jižní Ameriky, kde jsem našla neuvěřitelně barevné a krásné vzory. Z této směsice se zrodil koncept výtvarného pojetí filmu.

Váš film je jedinečný i z hlediska zvuku a hudby. Mohla byste nám o této části projektu říct něco víc?

Protože cílem bylo vyprávět jasný příběh neverbálním způsobem (na základě scénáře strukturovaného do jednotlivých akcí, bez vypravěče či dialogů), dělala jsem si režisérské poznámky o zvukových prvcích a vjemech z okolí, které by byly pro posouvání děje důležité. Během tvorby animatiku (jakési video skici) jsem přidávala referenční zvuky a hudbu, jimiž jsem vyznačovala atmosféru a zásadní momenty. Když jsme se blížili k dokončení, hudební producentka Talita Del Colladoová mi nabídla hlubokou reinterpretaci těchto referencí a vytvořila k filmu originální soundtrack. Vyvinula hudební prvky inspirované zvuky přírody a na jejich základě zkomponovala hlavní hudební témata ovlivněná brazilskou populární hudbou z různých regionů. V dialogu s Talitinými skladbami pak tým studia Submarino Fantástico vytvořil a upravil zvukové efekty. Nakonec zpěvačka Tulipa Ruizová, která ve filmu propůjčuje svůj hořkosladký a silný hlas postavě „Matky-stromu“, nazpívala závěrečnou píseň Borboleta, kterou složil její otec Luiz Chagas a produkoval její bratr Gustavo Chagas.

Papája odráží spoustu ekologických obav, které jsou přítomné už ve filmu Chlapec a svět. Bylo pro vás tohle téma důležité?

Vzhledem k tomu, že dospívání v dnešním světě obecně není snadné, měla jsem pocit, že by se Papája měla zabývat i tématy, jako jsou existenciální dilemata a klimatické problémy, které hodně trápí právě mladé lidi. Chtěla jsem k těmto tématům přistupovat hravě a poeticky, nabídnout možnost svobodně snít a navrhovat dokonce i magická řešení, zároveň ale ponechat divákům prostor pro reflexi a osobní interpretaci, samozřejmě při respektu k jejich kritickému smyslu a rozvíjejícímu se pohledu na svět. 

Co pro vás znamená animace jako médium?

Děkuji za tuto otázku! Je důležité si připomínat, že animace je médium, nikoli žánr. Nespočet dostupných (i budoucích) animačních technik nám umožňuje vyprávět příběhy a vytvářet světy, které by v hraném filmu byly nemožné nebo v podstatě neproveditelné. Mám pocit, že díky neomezeným možnostem, které v animaci máme, se sny a jiné fantastické reality skutečně stávají skutečností. Omezuje nás tedy pouze naše vlastní představivost a schopnost tvořit. A v tomto smyslu doufám, že bude stále více prostoru pro animované filmy, které nejsou omezeny pouze na dětské publikum.

Rozhovor vedl Kevin Giraud, Variety

Režisérka Priscilla Kellenová

Brazilská režisérka Priscilla Kellenová vystudovala grafický design na Universidade Estadual Paulista (UNESP) v Sao Paolu a v roce 2003 začala spolupracovat s uznávaným brazilským režisérem, scenáristou a animátorem Alêem Abreuem. Podílela se na obou jeho prvních celovečerních filmech Garoto Cósmico (2007) a Chlapec a svět (The Boy and the World, 2013), který byl nominován na Oscara za nejlepší animovaný film. V roce 2017 režírovala 26dílný televizní seriál Vivi Viravento o zvídavé a zasněné holčičce Vivi, která prostřednictvím ožívajících kreseb a koláží ve své knize výstřižků cestuje po celém světě.

Věnuje se i ilustracím dětských publikací pro nakladatelství Editora Positivo a deník Folha de São Paulo a je také spoluautorkou knihy Mas será que nasceria a macieira? (Ale zrodila se vůbec ta jabloň?, 2010), na níž se také podílel Alê Abreu.

Papája je jejím celovečerním debutem.