Íránská judistka Leila (Arienne Mandiová) a její trenérka Maryam (Zar Amirová) přijíždějí na mistrovství světa v judu v Tbilisi s odhodláním získat pro Írán zlatou medaili. V průběhu mistrovství však přichází z nejvyšších míst islámské republiky ultimátum: Leila musí předstírat zranění a prohrát, jinak bude označena za zrádce národa. V sázce je svoboda její i její rodiny a Leila čelí životnímu rozhodnutí – má se podvolit íránskému režimu, jak ji zapřísahá její trenérka, anebo bojovat dál, o zlato? Tatami je první hraný film, který společně režírovali Izraelec a Íránka.

Vyjádření režisérů

V minulých desetiletích udělala íránská vláda všechno, co bylo v jejích silách, aby zabránila vzájemnému setkávání Íránců a Izraelců na všech mezinárodních akcích, bez ohledu na to, co lidé skutečně cítí. Přesto jsme našli cestu. Spojili jsme své síly dvě hodiny od Tel Avivu a Teheránu v gruzínském Tbilisi, abychom vyprávěli příběh odvážných íránských sportovců, kteří v touze po svobodě riskují životy. Izraelští a íránští filmaři v sobě našli umělecké bratry a sestry a zjistili, že jsme si vlastně velmi blízcí a ve sdílení umění, estetiky a kinematografie máme mnoho společného.

Věříme, že umění je hlasem zdravého rozumu, který proniká vším zmatkem, vřavou a chaosem. Příběh, který jsme se v tomto filmu rozhodli vyprávět, je příběhem až příliš mnoha umělců a sportovců, kteří byli nuceni vzdát se svých snů, a někdy byli kvůli konfliktu mezi systémy a vládami nuceni opustit své země a své blízké.

Doufáme, že jsme natočili film, který světu ukáže, že lidskost a partnerství vždycky zvítězí.

Nechť je tato umělecká a filmová spolupráce poctou těmto umělcům a sportovcům a všem lidem, kteří se snaží hledět dál než jen k běsnění slepé nenávisti a vzájemné destrukce, a navzdory všem překážkám společně budují budoucnost.

Zar Amirová & Guy Nattiv

Rozhovor se Zar Amirovou a Guyem Nattivem

Jak jste se vy dva vlastně potkali a co bylo základem vaší spolupráce?

Zar: Úplně přirozeně. Oslovili mě kvůli castingu Guyova filmu a zároveň přišel ve Spojených státech do kin Svatý pavouk. Tak jsme se poprvé setkali v Los Angeles. Začalo to postavou trenérky Maryam, pak jsem ale začala pomáhat Guyovi s castingem a taky produkcí jako asistentka produkce a začala se zabývat detaily ohledně autenticity. Stejně jsem dříve pracovala na Svatém pavoukovi (a některých dalších projektech, které měly vztah k Íránu a Blízkému východu), protože jsem znala a chápala výzvy, které nás budou čekat. Guy byl od začátku velice velkorysý a otevřený všem obavám a nápadům, které jsme s jeho spoluautorkou Elham měly. Takhle jsme začali a pak mě Guy vyzval, abych se spolu s ním podílela na režii.

Guy: Viděl jsem Svatého pavouka a byl jsem naprosto ohromený. Zar byla přírodní živel. Okamžitě jsem věděl, že chci, aby hrála trenérku Maryam, ale když jsme se poznali, bylo jasné, že naše partnerství může být daleko širší. Rychle zaujala místo castingové režisérky (což je role, kterou hrála i u Svatého pavouka) pro všechny role mluvené ve fársí (s výjimkou Arienne Mandiové, která už byla obsazená). Okamžitě se projevil její výjimečný vkus, smysl pro detail a fantastická pracovní morálka.

K vyprávění tohohle íránského příběhu jsem se chtěl spojit s íránským filmařem a věděl jsem, že Zar už plánuje svůj režijní debut. Zar a já máme úplně stejný vkus na filmy, líbí se nám spíš evropštější snímky, které posouvající hranice, takže to byl velmi organický proces. Prostě jsme si padli do oka a náš první den na place vypadal, jako bychom spolu pracovali jako partneři už léta.

Zar: Jako Íránka jsem už znala několik sportovců se stejným příběhem a měla jsem možnost osobně poznat judistku, která prošla stejnými problémy a stala se součástí Uprchlického olympijského týmu. Věděla jsem, že je důležité tento příběh vyprávět, a Guyova umělecká vize byla pro mě skvělou motivací, abych se do projektu zapojila. Nejen jako herečka, ale také v castingu a produkci a nakonec jako spolurežisérka.

Když jste se rozhodli pracovat společně, jak jste dále rozvinuli příběh Tatami? Do jaké míry je film inspirován skutečnými událostmi? Anebo není?

Guy: Psali jsme s Elham scénář ještě předtím, než vypukla ženská revoluce. Inspirovala nás řada íránských sportovkyň, které udělaly nemožné. Jednou z nich byla Sadaf Khademová, první íránská boxerka, která emigrovala do Francie a stala se bojovnicí za ženská práva. Další hrdinnou íránskou sportovkyní je lezkyně po skalách Elnaz Rekabiová, která soutěžila bez hidžábu, i když věděla, že doma jí bude hrozit smrt, a Kimía Alízadeová, která na olympijských hrách v Riu získala bronzovou medaili v taekwondu a v roce 2020 se rozhodla z Íránu uprchnout.

Zar a já jsme se v tomto filmu inspirovali skutečnými lidmi, ale ani ve snu by nás nenapadlo, že ženská revoluce bude takhle významná.

Zar: Zpočátku jsem měla ohledně příběhu určité obavy, zejména pokud šlo o Maryam jako jakousi padlou hrdinku. Elham a Guy ale byli jakýmkoliv nápadům týkajícím se íránských postav velmi otevření. Scénář už existoval, Elham a Guy na něm nějakou dobu pracovali a já měla to štěstí, že jsem měla přístup k jejich výzkumu a informacím o jejich reálných inspiracích. Provedla jsem také vlastní průzkum ohledně autenticity. Naše spolupráce začala tak, že já se víceméně soustředila na herce a íránské aspekty příběhu a Guy zase hlavně na technické aspekty. Jakmile jsme se pustili do natáčení, šlo nám to velmi hladce a plynule. Otevřeně jsme spolu sdíleli své herecké a technické zkušenosti. Stejně to pokračovalo i v průběhu celé postprodukce. Naštěstí máme téměř totožný filmový vkus, takže vzhledem k tomu, že jsme měli stejný přístup k příběhu i umělecké vizi filmu, mohli jsme na něm pracovat s plným respektem jeden k druhému.

Vzhledem k tomu, že příběh je fiktivní – proč judo? Co vás na tomhle sportu přitahovalo? Proč pro vás bylo zajímavé vystavět příběh kolem jediného turnaje?

Guy: Mám rád filmy, které fungují jako tikající časovaná bomba, na jednom místě, v atmosféře klaustrofobie jako metafoře pocitů hlavních postav. Vždycky jsem měl v úmyslu natáčet tenhle film téměř v reálném čase, s tím, že drama se bude odehrávat jak na tatami, tak mimo něj. Judo je neuvěřitelně fyzický, lidský sport. Ve filmech se zobrazuje jen zřídka, a protože Írán i Izrael jsou v tomto sportu velmi dobří, připadalo mi to jako přirozená volba. Měli jsme štěstí, že jsme našli skvělého judistu Philippa Morottiho, který vede nejstarší studio juda v Los Angeles, a ten vzal Zar i Arienne pod svá mistrovská křídla.

Řekněte nám více o dvou hlavních postavách, dvou silných ženách, které pojí úzké pouto a které jsou vystaveny zkoušce ze strany vyšší moci. A celkově o tom, že se tento příběh odehrává v téměř výhradně ženském světě.

Guy: Když jsme začali hledat představitelku judistky Leily, měli jsme pocit, že požadavky této role nedokáže naplnit snad nikdo. Musela působit věrohodně jako mezinárodní šampionka v judu, být silná a odhodlaná, mluvit plynně persky a být skvělá herečka. Bylo to skoro nesplnitelné zadání. Když nám Arienne Mandiová poslala svou nahrávku, všichni jsme cítili, že je to naše Leila. Splňovala všechno a hlavně byla někým, koho jsme chtěli dvě hodiny sledovat na plátně. Při jejím závěrečném konkurzu nám všem běhal mráz po zádech, předvedla strhující výkon.

Zařina postava Maryam má svým způsobem větší oblouk – je to žena, která podlehla vládnímu tlaku a nyní má možnost napravit hříchy minulosti, s nimiž musela žít. Zar je jedna z nejlepších a nejemotivnějších hereček, s nimiž jsem kdy pracoval. Každý den přicházela se stovkou nových nápadů, jak postavu Maryam prohloubit. Bylo úžasné ji sledovat a spolu s ní postavu tvarovat.

Tenhle film bylo podle mě potřeba vyprávět z ženského pohledu. Žít dnes v Íránu jako žena znamená být občanem méně než druhé kategorie a po zavraždění Mahsy Aminiové je situace ještě naléhavější. Naší konzultantkou na filmu byla Sadaf Khademová (íránská boxerka). Utekla z Íránu, kde čelila výhružkám kvůli tomu, že se nadále chtěla věnovat svému sportu. Byla pro nás velkým zdrojem informací a inspirace.

Co pro vás bylo při utváření postavy Maryam nejdůležitější?

Zar: Abych mohla ztvárnit Maryam, ale také režírovat Leilu a další judistky, provedla jsem si vlastní průzkum týkající se juda. Přemýšlela jsem také o tom, co by znamenalo být v íránském týmu s vlastními specifiky a nuancemi, což mi pomohlo vytvořit pocit autenticity. Výzvy, kterým sportovkyně čelily, a jedinečné kulturní chování mi zase pomohly utvářet jejich charaktery a svět. V rámci nutného tréninku juda jsem se musela íránským judistkám co nejvíce přiblížit, a to jak slovníkem, tak řečí těla. Není snadné najít rovnováhu mezi filmovou vizí a univerzálnějším jazykem, do kterého se každý může vcítit. S pomocí Guye, Elham a vlastně i mých přátel judistů se mi nějak podařilo vybudovat postavu Maryam i to, jak zapadá do vztahu s Leilou a se systémem, který jí způsobil a způsobuje tolik utrpení, což pro mě jako herečku byla hodně osobní cesta.

Arienne Mandiová natočila své souboje v judu sama, soutěžila se skutečnými olympijskými sportovkyněmi. Jak se připravovala a co to filmu přineslo?

Zar: Arienne není jen hrdinkou našeho filmu, je to i naše osobní hrdinka. Práce, kterou odvedla fyzicky, ale i jako íránská herečka, která vyrostla mimo Írán, její velkorysost a inteligence, její talent a osobnost spolu s její profesionalitou, to všechno přivedlo Leilu a Tatami k životu. Je to seriózní, tvrdě pracující herečka a je otevřená výzvám. To všechno je na filmovém plátně vidět.

Guy: Philippe Morotti z Hollywood Judo Dojo, které právě oslavilo 90 let své existence, nás poctil tím, že přijal Ari jako svou studentku. Ari přes den natáčela seriál Láska je láska: Generace Q a po nocích pracovala s Philippem. Na začátku o tomto sportu nevěděla vůbec nic a nakonec dokázala sama zvládnout všech šest zápasů proti skutečným mistryním. Má neuvěřitelný sportovní talent. Naprosto nás ohromila.

Tatami vytváří skutečný pocit intimity a bezprostřednosti. Můžete nám říct něco o svých představách o tom, jak příběh vyprávět a jak natočit film?

Guy: Scénář byl původně psán chronologicky, ale jakmile jsme se dostali ke střihu, uvědomili jsme si, že chceme začít rovnou soutěží. Střih nám zabral nějaký čas, ale náš skvělý a velmi trpělivý střihač Yuval Orr (Kůže) nám pomohl najít ta správná místa pro flashbacky. Potřebovali jsme střípky ze života, který tyto ženy opouštěly. Chtěli jsme také ukázat mladé moderní Íránce, kteří poslouchají rap, paří a užívají si života, i kdyby to mělo být v tajném undergroundovém klubu.

Můžete nám říct něco o natáčení Tatami? Jaké to bylo dát dohromady tým a točit takový projekt v Gruzii?

Guy: Naši sportovní arénu jsme hledali po celém světě. Na Tbilisi se nám líbilo, že je dokonalou kombinací starého a nového. Tenhle stadion je ze sovětských dob, ale má velkolepý zlatý strop, který mu dodává barokní prvek.

S manželkou a produkční partnerkou Jaime Ray Newmanovou, která ve filmu hraje koordinátorku akce Stacey Travisovou, jsme tam na tři měsíce přestěhovali celou rodinu. Naše dcerky chodily do gruzínské školky. Gruzínci jsou neuvěřitelně laskaví a štědří a díky nim jsme se tam cítili jako doma.

Váš příběh, jakkoli je velmi konkrétní, přináší univerzální témata. Co to pro vás znamená?

Zar: Pro mě film vypráví o posouvání hranic, boji za svobodu, o lpění na vlastních hodnotách a cílech a o rozhodnutí stát na straně spravedlnosti a lidskosti. Tato témata budou vždycky univerzální, protože jsou strašně důležitá. Lidé mohou prožívat boj různými způsoby a v různých situacích, ale nakonec všichni žijeme ve stejném světě.

Guy: Filmy, které mám nejradši, jsou velmi konkrétní, ale právě díky své specifičnosti jsou univerzální. Pro tento film byly velkou inspirací snímky Zuřící býk a Nenávist. Scorsese je ve svém budování fikčních světů maximálně specifický, ale důvod, proč ho všichni milujeme, je podle mě ten, že se v těch detailech nacházíme. Všichni jsme museli udělat strašlivá rozhodnutí, o kterých víme, že jsou správná nebo špatná, ale následky toho, že se postavíme na správnou stranu, jsou velmi komplikované. Tatami je pro mě thriller a doufám, že tahle jízda lidi od prvního momentu strhne.