Historické pozadí

„Nepřirozené smilstvo, ať už mezi osobami mužského pohlaví nebo mezi lidmi a zvířaty, se trestá vězením a dalším trestem je okamžitá ztráta občanských práv.“

Tak zněl paragraf 175 trestního zákona, který vstoupil v platnost 1.1. 1872 a dalších 123 let kriminalizoval homosexualitu. Muži usvědčení z tohoto „zločinu“ byli odsuzováni k nepodmíněným trestům v délce až deseti let. Během poválečného období bylo podle něj jen v Západním Německu souzeno 100 000 mužů. Paragraf 175 umožňoval úřadům zachycovat a zabavovat milostné dopisy a předkládat je u soudu jako důkaz, instalovat za zrcadla kamery a zasahovat tak do soukromí těchto mužů, odhalovat jejich intimní životy a překládat citlivé osobní detaily veřejnosti. Scénář jako z Orwellova románu 1984.

Sledování, vydírání, pranýřování, mučení, vraždy… Praktiky soudní moci za třetí říše vláda v poválečných letech promíjela či tolerovala. Paragraf 175, který dal generacím gay mužů přízvisko (stopětasedmdesátka znamenalo homosexuála) zůstával v platnosti nikoli omylem či pouhým přehlédnutím, naopak byl po celá desetiletí opakovaně přezkoumáván a potvrzován. Pro homosexuály tedy osvobození Spojenci neznamenalo svobodu. Nacisté paragraf 175 zpřísnili a poválečné Německo ho přijalo beze změny, takže vězni z koncentračních táborů byli převezeni přímo do vězení, aby si odpykali zbytek svého zákonného trestu. Není proto divu, že homosexuálové nebyli v 50. a 60. letech příliš empatičtí a drželi se stranou. Být homosexuálem bylo samo o sobě trestné. A až do roku 1992 to bylo oficiálně považováno za duševní chorobu.

Úplný zákaz homosexuality platil až do roku 1969. Trvalo však dalších 25 let než paragraf 175 v roce 1994 z německého občanského zákoníku úplně zmizel. Dne 22.7. 2017 Německo poválečné oběti paragrafu 175 rehabilitovalo, dožilo se toho ale jen málo z nich. Diskriminace, stigmatizace, ostrakizace, kriminalizace, trestání a zabíjení homosexuálů ovšem stále trvají: každá třetí země homosexualitu dodnes trestá.

Vyjádření režiséra

Představte si svět, ve kterém je láska zakázaná zákonem a trestaná vězením. Zní to jako dystopie, ale pro homosexuální muže v Německu to byla až do konce 60. let realita. Paragraf 175 umožňoval státu homosexuály pronásledovat, což také s velkým nasazením a pečlivostí činil. Tento podstatný historický fakt byl pro mě úplnou novinkou, dokud jsem si nepřečetl zprávy o homosexuálech, které Spojenci osvobodili z koncentračních táborů, ale byli převezeni přímo do věznic, kde si měli odpykat zbytek trestu. A tato perzekuce měla pokračovat ještě desítky let. To byl začátek našeho příběhu. Náš hlavní hrdina Hans ilustruje osudy mnoha mužů, kteří znovu a znovu končili ve vězení, jejichž životy a vztahy byly zničené a jejich příběhy zmizely kdesi v byrokratických spisech.

Hansův příběh se odvíjí od jeho věznění. Zdi a mříže se stávají opakující se konstantou, která se mění v nekonečnou časovou smyčku. Hans ale nemůže přestat být tím, kým je. Musí žít a milovat dál, protože láska je podstatou lidské přirozenosti. Samotná jeho existence je vzpourou.

A právě ve vězení Hans konečně najde lásku. Ze všech lidí, které by si vůbec dokázal představit, ji nachází u Viktora, usvědčeného z vraždy. Oba muži, kteří snad nemohou být rozdílnější, se nesměle sbližují, naučí se jeden druhého respektovat a nakonec se stávají důvěrnými přáteli. Během desetiletí mezi nimi narůstá nečekaná intimita a nakonec je pojí vztah, který se vymyká jakékoli definici. Tyto dva celoživotně stigmatizované muže spojuje touha po lásce a svobodě. A ať už je útlak jakkoli silný, touha si cestu vždycky najde.

Sebastian Meise

(režisér)

Rakouský režisér a scenárista Sebastian Meise (*1976) studoval malířství na Art Students League of New York a poté filozofii a hudební vědy na Vídeňské univerzitě. V roce 2000 začal studovat režii na vídeňské Filmové akademii. Jeho první celovečerní hraný film Klidný život měl premiéru na MFF v San Sebastianu a získal řadu cen, např. cenu pro nejlepší hraný film na filmovém festivalu rakouské tvorby Diagonale. Meise se v něm zabýval tématem pedofilie a během rešerší se seznámil i s protagonistou svého dokumentu Zpověď a rozhodl se o něm natočit film. Snímek byl uveden na festivalu Hot Docs v Torontu. Meiseho druhý celovečerní hraný film Velká svoboda byl uveden v soutěži sekce Un certain regard na MFF v Cannes.

Filmografie:

2003: Prises de vues (krátký film)

2005: Random (krátký film)

2006: Dämonen (krátký film)

2011: Klidný život (Stillleben)

2012: Zpověď (Outing)

2021: Velká svoboda (Große Freiheit)

Franz Rogowski

(herec)

Franz Rogowski (*1986) zahájil svou profesionální kariéru jako tanečník a choreograf na scénách renomovaných německých divadel jako např. berlínská Schaubühne a Thalia Theater v Hamburku. Pro film ho objevil režisér Jakob Lass ve svém studentském filmu Frontalwatte a posléze v režijním debutu Love Steaks, za nějž Rogowski získal hereckou cenu na Mnichovském filmovém festivalu. V roce 2015 se stal stálým členem divadla Münchner Kammerspiele a zároveň účinkoval v oceňovaném akčním dramatu Sebastiana Schippera Victoria. Svou filmografii dále obohatil hlavní rolí ve Fikkefuchs Jana Henrika Stahlberga a vedlejšími rolemi v Happy Endu Michaela Hanekeho a Na prahu války Terrence Malicka.  Většina jeho následujících filmů byla uvedena v soutěži MFF v Berlíně: Tranzit Christiana Petzolda, Láska mezi regály Thomase Stubera či Undine opět od Christiana Petzolda. Byl European Shooting Star 2018.

Výběrová filmografie:

2011: Frontalwatte (r. Jakob Lass)

2013: Love Steaks (r. Jakob Lass)

2015: Victoria (r. Sebastian Schipper)

2017: Happy End (r. Michael Haneke)

2017: Fikkefuchs (r. Jan Henrik Stahlberg

2018: Tranzit (Transit, r. Christian Petzold)

2018: Láska mezi regály (In den Gängen, r. Thomas Stuber)

2019: Ich war zuhause, aber (Byl jsem doma, ale…, r. Angela Schanelec)

2019: Na prahu války (A Hidden Life, r. Terrence Malick)

2020: Undine (r. Christian Petzold)

2021: Velká svoboda (Große Freiheit, r. Sebastian Meise)

2021: Luzifer (Lucifer, r. Peter Brunner)

Georg Friedrich

Čtrnáct let poté, co se Georg Friedrich představil na Berlinale jako Shooting star, získal tu v roce 2017 Stříbrného medvěda za svůj výkon v dramatu Thomase Arslana Světlé noci. Byl to další střípek do skládačky pozoruhodné kariéry, kterou herec narozený ve Vídni v roce 1966 předvádí od konce minulého tisíciletí. Friedrich vystudoval herectví na vídeňské Schauspielschule Krauss, hrál v mnoha domácích i zahraničních filmech a spolupracoval s renomovanými režiséry, jako jsou Ulrich Seidl, Michael Haneke, Alexander Sokurov či Barbara Albertová. Mimoto účinkoval také na letním divadelním festivalu v Perchtoldsdorfu a na berlínské Volksbühne.

Výběrová filmografie:

1989: Sedmý kontinent (Der siebente Kontinent, r. Michael Haneke)

1994: 71 fragmentů chronologie náhody (71 Fragmente einer Chronologie des Zufalls, r. Michael Haneke)

2001: Psí dny (Hundstage, r. Ulrich Seidl)

2001: Pianistka (La pianiste, r. Michael Haneke)

2003: Čas vlků (Le temps du loup, r. Michael Haneke)

2003: Volné částice (Böse Zellen, r. Barbara Albertová)

2006: Padání (Fallen, r. Barbara Albertová)

2007: Import/Export (r. Ulrich Seidl)

2008: Vražedná stěna (Nordwand, r. Philipp Stölzl)

2011: Můj nejlepší nepřítel (Mein bester Feind, r. Wolfgang Murnberger)

2017: Světlé noci (Helle nächte, r. Thomas Arslan)

2021: Velká svoboda (Große Freiheit, r. Sebastian Meise)

2022: Sparta (r. Ulrich Seidl)

O projektu LFŠ uvádí

Myšlenka propojit dvě základní aktivity Asociace českých filmových klubů – tedy festival Letní filmová škola a filmovou distribuci – vznikla v roce 2017, kdy jsme poprvé představili projekt LFŠ uvádí.

Jak to funguje? Akviziční jednotka AČFK předvybere tři výrazné filmy, které by mohly být ozdobou českých kin a v průběhu Letní filmové školy je promítne ve třech unikátních projekcích divákům. Ti pak hlasováním rozhodnou o vítězi.

Tím, že svěříme „moc do rukou lidu“, chceme diváky festivalu upozornit na naše celoroční distribuční aktivity, dát jim možnost je ovlivnit a následným sdílením dojmů po jejich virtuálních i osobních sociálních sítích také vytvořit „zdravě virální“ propagaci vybraného titulu.

Vítězné filmy projektu:

Na konci světa (2017, r. Francis Lee)

A dýchejte klidně (2018, r. Ísold Uggadóttirová)

25 km/h (2018, r. Markus Goller)

Malířka a zloděj (2020, r. Benjamin Ree)

Hranice odvahy (2020, r. Johanne Helgelandová)

Velká svoboda (2021, r. Sebastian Meise)