Desetiletá Čihiro se s rodiči stěhuje do malého provinčního města a náležitě dává najevo rozmrzelost z opuštění svých přátel. Na cestě do nového domova, kterým dívka tolik pohrdá, otec špatně odbočí, a tak jejich auto dojede lesem až k zátarasu ve tvaru sochy, který stojí před ústím přízračného tunelu. Ačkoli Čihiro prosí rodiče, aby se vrátili zpět na hlavní silnici, otec s matkou jí nevěnují pozornost a vydají se pěšky na druhou stranu tunelu. Tam objeví fantaskní krajinu s roztodivnými stavbami, z jejichž vzezření, které spojuje prvky japonské a západní architektury, otec usoudí, že se jedná o jeden z řady zábavních parků či skanzenů, které na konci dvacátého století vznikaly na nejrůznějších místech Japonska, ale po krachu ekonomiky zůstaly opuštěné ležet ladem.
V nedalekém městečku přivábí rodiče vůně smažených a vařených pochoutek z místní restaurace, která jinak vypadá opuštěná. Bez ohledu na nesouhlas Čihiro se jimi jako smyslů zbavení začnou ládovat. Čihiro mezitím prochází město a natrefí na Hakua. Tento tajemný pohledný mladík začne Čihiro rázně pohánět, aby okamžitě odešla, protože se začíná stmívat, a říká, že zde neměla vůbec být. Záhy zmatená dívka pochopí význam jeho slov, když se na ulicích začnou zhmotňovat duchové, navíc se její rodiče proměnili ve vypasená prasata a ona sama začne průsvitnět a být nehmotná.

Haku jí vysvětlí, že se ocitla ve světě bůžků, duchů, přízraků a strašidel, kde lidé nemají co pohledávat, ba ani zde nemohou ve své lidské podobě zůstat. Proto i ona, pokud chce zachránit své rodiče, musí přistoupit na zdejší pravidla a stát se obyvatelem tohoto světa. Nejpřímější cesta, jak toho docílit, vede přes zaměstnání u Jubáby. Tato stará čarodějnice vede místní lázně, kam si bůžkové přicházejí odpočinout a očistit se ze světa lidí. Na cestě za Jubábou se Čihiro seznamuje s nejrůznějšími úrovněmi lázní. Její pouť spletitou budovou začíná v kotelně, kterou má na povel pavoukovitý kotelník Kamadži, a kde oheň přiživují droboučké saze nosící uhlí. Záhy se dostane i do samotných honosných lázeňských prostor, kde se to hemží desítkami bůžků a duchů nerůznějších tvarů a forem. O ně se starají zdejší pomocnice jako Rin, jež Čihiro posléze zasvětí do nových pracovních povinností.

Když se konečně Čihiro k Jubábě dostane, ta ji jako součást smlouvy zbaví jejího lidského jména. Z Čihiro se tak stává Sen, což je jiné čtení druhého znaku v jejím původním jménu. V nadcházejících dnech pozná ještě mnohé další podivné bytosti, jako jsou zaneřáděný bůh řeky, přízračný Beztvářník, Jubábino obří děťátko Bó či její dvojiče Zeníba. Díky výzvám, které tyto postavy před Sen kladou a jimž se musí postavit čelem, se dívka naučí překonávat bezmocnost, pozná lépe sama sebe a především i jednotlivé obyvatele světa, kde dobro a zlo nejsou oddělené nádoby. V Sen se začne probouzet její vůle žít, ale dokáže získat zpět své jméno a vrátit se s rodiči do světa lidí?

O filmu

Psal se rok 1998 a animátor, režisér a spoluzakladatel animačního studia Ghibli, Hajao Mijazaki, sklízel celosvětové uznání za svůj rok předtím premiérovaný hit Princezna Mononoke. Ta se sice stala komerčně nejúspěšnějším japonským filmem svého roku, jehož v tržbách překonal pouze celosvětový decimátor kasovních rekordů Titanic Jamese Camerona, ale Mijazaki na komerční úspěch nemyslel. Naopak jej silně zasáhlo úmrtí jeho dlouholetého spolupracovníka animátora Jošifumiho Kondóa, jenž se měl v budoucnu stát mistrovým nástupcem, ale zemřel následkem srdeční arytmie z přepracování. Při reflexi vlastního vypjatého pracovního režimu na Princezně Mononoke Mijazaki ohlásil, že odchází do důchodu. V nečinnosti ovšem nevydržel dlouho a záhy se vrátil k práci na novém celovečerním projektu, byť už se zásadně odlišným přístupem k práci a k životním prioritám.

Mijazaki uvádí, že přímou inspirací pro projekt Cesty do fantazie a tedy i důvodem jeho návratu k filmové tvorbě, bylo léto strávené s dětmi jeho přátel, obzvláště pak s jednou dívkou z nich, které tehdy bylo deset let. Uvědomil si prý, že neexistují filmy pro desetileté dívky, tedy přesněji řečeno, že popkulturní produkty, které se k nim dostávají, jim podsouvají jen samou naivní romantiku, ale v jádru nemají s desetiletými dívkami nic společného, nepromlouvají k nim a nereflektují jejich pohled na svět. Z této úvahy se, postupem času, zrodila ústřední protagonistka snímku, desetiletá Čihiro.

Na jedné straně tato dívka náleží po bok dalších ženských hrdinek, které představují jeden z mnoha osobitých rysů, jimiž se Mijazakiho filmografie vymyká trendům nejen japonské animované produkce. Byť v anime hojně najdeme postavy dospívajících dívek – existuje celý početný žánr dívčích filmů a televizních seriálů – zpravidla se jejich hrdinky vyznačují přemrštěně feminními atributy a bývají pasivní, ba až zasněně apatické. Na ženy a dívky v Mijazakiho filmech naopak sedí přízviska jako aktivní, nezávislé, přemýšlivé, empatické, odvážné a zvídavé – nebo se prostě nabízí říci, že jsou pečlivě propracované do realistické komplexnosti. Jednotlivé postavy představují pro Mijazakiho zásadní pilíře vyprávění, a jejich podobě, charakteru a vývoji věnuje hlavní pozornost. S tím souvisí také režisérův způsob práce, kde ještě v začátcích produkce mnohdy nejsou definitivně hotové scénáře a Mijazaki, který mimo jiné sám kreslí kompletní storyboardy i řadu klíčových snímků pro následné rozfázování animátory, nechává vyprávění samo vyplynout právě na základě podrobně rozpracovaných postav. Od ostatních takto vykrystalizovaných hrdinek se Čihiro liší právě tím, že je to obyčejná desetiletá dívka a že se jako taková i chová. Není tedy hrdinkou bojovnicí ani malým děvčátkem a její vývoj a cesta nejsou lemované konflikty, nýbrž učením se pokoře a přijímáním překážek a stavění se k nim čelem.

Podobně nevšední, osobité a mnohovrstevnaté jsou Mijazakiho filmy také co do výstavby vyprávění a podoby jejich fantaskních světů. Zatímco v převažující části americké i evropské animované produkce cílící na děti či rodinné publikum jsou vyprávění vystavěná kolem spektáklu jako dynamických akčních pasáží či muzikálových čísel, u Mijazakiho naopak v divácích dlouho po projekci rezonují sekvence vyvolávající poklidné okouzlení, melancholii či fascinovaný údiv a současně – jako například uhrančivě pohlcující jízda vlakem zatopenou krajinou v Cestě do fantazie – mají svou roli ve vyprávění coby expresivní vyjádření aktuálních nálad ústředních postav či zlomu v příběhu.

Podobně také u Mijazakiho jen výjimečně najdeme nějaké jednoznačně záporné postavy a už vůbec ne nějaká zosobnění zla. Jeho rané snímky jako Naušika z Větrného údolí či Laputa: Nebeský zámek sice obsahují střety hrdinů a jejich protivníků, nicméně vyprávění nesměřuje k jejich porážce silou, nýbrž k nahlédnutí jejich chyb a důvodů jejich jednání. Princezna Mononoke pak zcela opustila polaritu stran a naopak jako cestu k usmíření mnohoznačných postav ukazovala potřebu porozumění. Cesta do fantazie na toto východisko navazuje a skrze svět roztodivných nadpřirozených bytostí nabádá k pokoře vůči silám, které nás přesahují a ukazuje, že za závojem utkaném ze strachu z neznámého se skví okouzlující různorodost.

Současně Cesta do fantazie obsahuje podnětné pojednání o dospívání, potažmo o desetiletých dívkách a dětech obecně. Čihiro na jedné straně v cizím světě musí opustit dětskou umanutost a egocentričnost, začít se vidět jako součást širší společnosti a pochopit, že nejen ona, ale všichni kolem ní mají své tužby a přání. Krom toho Mijazaki dospívání vztahuje k uvědomování si vlastní identity a minulosti. Paměť osobní i kulturní a národní, kterou tematizuje v motivech vytrácení vzpomínek, strachu ze zmizení a odebrání jména, ale také ve vizuální stránce snímku, kde se potkávají tradiční japonské prvky s evropskými vlivy, režisér vidí jako kořeny, které nám dávají oporu v nejistém a mnohoznačném světě, a to nejen tom zabydleném výtvory jeho obrazotvornosti, ale i v naší každodenní realitě.

Ve výčtu Mijazakiho předností a výjimečností jeho vrcholného filmu nelze opomenout fakt, že vedle významové bohatosti, komplexnosti, netuctovosti a uhrančivosti právě snímky nesoucí jeho jméno jsou také v zemi svého vzniku kasovně velmi úspěšné. Mistrův návrat z ohlášeného důchodu se stal největším hitem jeho kariéry a nejvýdělečnějším filmem všech dob uvedeným v Japonsku, přičemž svého času překonal Titanic a dodnes jeho pozici neohrozil žádný hollywoodský ani japonský blockbuster. S Cestou do fantazie navíc Mijazaki došel zaslouženého docenění mezinárodním publikem, kritikou i odbornou veřejností. Stala se prvním animovaným filmem v historii německého mezinárodního festivalu Berlinale, který získal jeho hlavní cenu Zlatého medvěda. Po desítkách různých japonských i zahraničních výročních cen vše zpečetilo vyhlášení amerických Oscarů v roce 2003, kde díky vydatné snaze Mijazakiho velkého obdivovatele Johna Lassetera, šéfa studia Pixar, snímek získal cenu za nejlepší animovaný film.

Režisér

Animátor, scenárista, producent, režisér i autor komiksů Hajao Mijazaki se narodil 5. ledna 1941 v Tokiu. Jeho otec byl ředitelem firmy, která vyráběla součástky do japonských stíhaček Zero, a matka, jež byla pro Mijazakiho velkým vzorem, v době jeho dětství několik let bojovala s tuberkulózou. Obě tyto skutečnosti následně výrazně ovlivnili podobu jeho tvorby, ale než se k ní dostal, absolvoval tradiční kariérní cestu japonským animačním průmyslem. Byť vystudoval obory politické vědy a ekonomie, od dětství tíhnul ke kresbě. V dubnu 1963 získal práci jako animátor fází pohybu u Tóei animéšon a o rok později se během práce na seriálu Ókami no šónen Ken (Vlčí chlapec Ken, 1963) seznámil s režisérem Isaem Takahatou. V roce 1971 společně přešli ke společnosti A Company, která zrovna vyvíjela animovaný seriál Lupin III, na jehož několika epizodách si v tandemu s Takahatou Mijazaki poprvé ozkoušel práci režiséra. V nadcházejících letech spolupracovali mimo jiné také na legendárním německo-japonském seriálu Arupusu no šódžo Haidži (Heidi, děvčátko z Alp, 1974), během jehož vývoje Mijazaki kvůli rešerším navštívil Evropu, jež mu učarovala, což se projevilo na stylizaci prostředí jeho nadcházejících počinů. V roce 1978 dokončil první autorský projekt, televizní seriál Mirai šónen Konan (Conan, chlapec z budoucnosti) a o rok později vstoupil do kin jeho celovečerní debut Lupin III: Zámek Cagliostrů, příznačně koncipovaný jako mix stylu bondovek a francouzských dobrodružných komedií. V nadcházejících letech se vedle televizních seriálů jako byla steampunková dobrodružná variace na dílo Arthura Conana Doylea Slovutný detektiv Holmes (Meitantei Hómuzu, 1982) vrátil ke své původní ambici kreslit komiksy. Ta se materializovala do epického projektu Naušika z Větrného údolí, jenž začal na pokračování vycházet v únoru 1982 a byl kvůli pauzám vynuceným jinými projekty dokončen v březnu 1992. Již v začátcích si získal velkou oblibu u čtenářů, a tak Mijazakiho oslovil jeho editor Tošio Suzuki s nabídkou na celovečerní adaptaci, která vznikla v roce 1984 v režii Mijazakiho a podle jeho scénáře, produkčně zaštítěná Takahatou a Suzukim. Finanční úspěch snímku umožnil zmínění trojici tvůrců v roce 1985 založit vlastní animační studio, které dostalo název Ghibli – tento arabský výraz pro silný horký vítr, který vane ve Středomoří a Severní Africe, signalizoval předsevzetí, že společnost má přinést nový vítr do japonského animačního průmyslu, jež naplnila více než vrchovatě. V nadcházejících letech pod její hlavičkou Mijazaki vytvořil devět celovečerních filmů, z nichž se 7 stalo nejnavštěvovanějšími filmy svého roku a 4 dodnes figurují v desítce nejvýdělečnějších filmů všech dob uvedených v Japonsku. Finanční úspěch, který Mijazakimu i všem projektům studia Ghbli zajistil absolutní tvůrčí svobodu a zázemí pro vytváření detailně propracované kreslené animace, v tomto případě stvrzuje, že kvalita a osobitost oslovují diváky více než kdejaký komerčně vykalkulovaný produkt. Mijazakiho filmy namísto klišé přinášejí upřímně povznášející a okouzlující vyprávění o velkých dobrodružstvích ve fantaskních krajích a nacházejí krásu v každodenním světě kolem nás, nenásilně vybízejí k úctě vůči přírodě a harmonii s ní, pohlcují diváky bujnou obrazotvorností a dávají jim zakusit směs euforie a úžasu z létání, které Mijazakiho od dětství fascinuje. Po uvedení svého nejosobnějšího snímku Zvedá se vítr (2013) ohlásil Mijazaki definitivní odchod do ústraní. Jeho působení v oblasti celovečerní animace dalo světu nevídaně pestré a při tom autorsky sevřené portfolio filmů, z nichž některé jsou více dětsky rozverné či epicky dobrodružné, jiné zase civilní až intimní nebo myšlenkově hutné, ale všechny bez rozdílu stejně uhrančivé, pohlcující a nezapomenutelné.