Guillaume Canet (43) žije pohádkový život. Má všechno, o čem mohou muži pouze snít. A potom, přímo během natáčení, mu jeho dvacetiletá herecká kolegyně suše oznámí, „že už nejede rock´n´roll“. A další uzemňovačka přijde vzápětí – na žebříčku „šukatelnosti“ herců se prý propadnul na úplné dno. Domácký život s Marion, syn, koně, dům na venkově – to vše je pro mladé herečky totálně antisexy. Guillaume si umíní, že se musí radikálně změnit. Hned. Proměna ale zachází tak daleko, jak nikdo z přítomných nečekal.

Rozhovor s režisérem Guillaumem Canetem

Jak se zrodila základní idea vašeho filmu? Projekt zabývající se celebritami a soukromým životem slavných lidí jsem nosil v hlavě už dlouho – jednalo se o paradokument o celebritě, jejíž reálný život je na míle vzdálený idealizované představě běžných lidí. Sledovali bychom chlápka, který by věděl, že je filmován, a občas by nás požádal, abychom vypnuli kameru. My bychom předstírali, že vypínáme kameru, a chlápek by nás poučoval stylem: „Nevěřte všemu, co vám lidé řeknou, nestačí vidět jen to, co vidět chcete. Za tím vším je tisíc jiných věcí.“ Už jsem měl napsáno několik scén, když byl premiérován snímek Casyeho Afflecka I am Still Here s Joaquinem Phoenixem v hlavní roli. A ten film byl přesně tím paradokumentem, který jsem chtěl natočit. Proto jsem se této prvotní idey musel vzdát. Proč jste se k tématu nakonec vrátil? Před dvěma lety jsem dělal rozhovor a novinářka se mnou mluvila způsobem, který jsem absolutně nechápal. Říkala věty jako „tohle je obraz, který dáváte lidem“. Tím se ke mně vrátila touha pohrát si s vlastním mediálním obrazem. Vysnil jsem si malý film, ve kterém budu hrát sám sebe, budu se chovat záměrně divně a vytvořím v divácích dojem, že to, co vidí, jsem opravdu já. Zavolal jsem svým dvěma komplicům – Philippu Lefebvreovi, který napsal Jak řeknete, pane, a Rodolphovi Laugovi, který jako kameraman pracoval téměř na všech mých filmech. A dali jsme se do práce… Rock´n Roll ale nepůsobí jako projekt, který jste před chvílí popsal… Chtěl jsem udělat komedii s hloubkou, jež se bude zabývat například nepřiměřeným a extrémním strachem ze stárnutí, který v současné době vládne světu. Mám velký problém třeba s tím, že americké ženy starší šedesáti let nemají žádné vrásky. Nebo s muži, kteří používají botoxové injekce, ničí si vlasy a navštěvují opalovací salóny, protože nejsou smíření se svým věkem. Toto všechno mě přivedlo k příběhu muže, jenž si po čtyřicítce uvědomí, že je starý. Ve svých vlastních očích už „nejede rock´n´roll“. O tomto stavu jsem chtěl vyprávět. Zmínil jste se o touze natočit malý film. Myslíte si, že Rock´n Roll nakonec patří do této kategorie? Úplně na začátku jsem řekl Alainu Attalovi: „Uvidíš, že to bude jednoduché. Hrdina bude buď doma, nebo na natáčení – pouze 2 lokace.“ Potom jsme postupně přicházeli s dalšími a dalšími nápady, speciálními efekty, závěrem s krokodýly v Miami, a film se pomalu posunul do jiné dimenze. V tomto filmu se rozhodně nešetříte, což platí i o Marion Cotillardové… Náš mediální obraz často neodpovídá tomu, jací doopravdy jsme. Marion má image sladké a laskavé ženy, kterou opravdu je, ale lidé by byli překvapení, kdyby věděli, že žije absolutně naplno, umí si dupnout a někdy je docela užvaněná. Jsem jí opravdu vděčný, protože bez její ochoty udělat si ze sebe legraci by projekt vůbec neměl smysl. Být slavný nutně neznamená úplně se lidem obnažit. A navíc, když jste herec, je nezbytné vytvořit si kolem sebe určitou tajemnou auru. Tímhle filmem říkám lidem: „Chcete opravdu vědět, jaký jsem? Dobře, ukážu vám to. Ukážu vám všechno – moji matku, jak jsem v posteli s Marion, půjdeme až na dřeň.“ Chtěl jsem si pohrát s naším mediálním obrazem a s naší slávou, předstírat, že pootevíráme dveře a… většinu věcí si vyfabulovat. A tím se z dokumentu logicky stala fikce. Jak se vám podařilo natočit hraný film se silným dokumentárním feelingem? Chtěl jsem tento film natočit jako dokudrama. Trval jsem na tom, že se celá první část natočí ruční kamerou. Pořád sledujeme Guillauma a Marion, jsme stále s nimi. A jakmile vstoupíme do jejich privátní sféry, jednoduchost práce s kamerou nám umožní přejít i do fantaskních momentů, například do snové sekvence se Céline Dion. Na konci filmu jsme pak úplně opustili úsporný vizuální styl využívaný na začátku. Nálada je úplně jiná – je například využito mnohem silnější svícení. A poslední záběr nakonec děláme z kamerového jeřábu. Jak probíhá casting ke komedii, která je částečně autobiografická? Ve filmu jsem samozřejmě chtěl mít lidi, kteří mě v osobním i profesním životě znají nejlépe – mého agenta, Marion, moje přátele. Dokonce i můj bývalý asistent, se kterým jsem pracoval 8 let, se ve filmu objevuje. Jen můj filmový syn není mým skutečným synem, protože jsem ho do toho všeho prostě nechtěl namočit. Rock´n Roll je velmi troufalým filmem. Odrazoval vás někdo od tohoto projektu? Samozřejmě, takových lidí bylo mnoho, ale zároveň byla řada lidí nadšená z prvotního nápadu. Měl jsem období trvající zhruba rok, během kterého jsem o tom všem velmi pochyboval a ztratil veškerou chuť režírovat. Přestal jsem pracovat, začal jsem znovu jezdit na koni, začal jsem dokonce znovu soutěžit v parkuru a byl jsem spokojený. Ten rok mi pomohl uvědomit si, že když přestanu hrát a režírovat, budu pravděpodobně nešťastný, neboť mě moje práce opravdu naplňuje – ale že to zároveň nějak přežiju. A potom jsem si řekl: „Hrál jsem ve více než 45 filmech a sám jsem natočil 4 různorodé snímky. Pokud mám točit další film, tak to musí být dokonale svobodný projekt. Měl bych zariskovat a vytvořit něco úplně jiného.“ A přesně to jsem udělal. A tím, že jsem to zvládl, jsem v sobě našel ztracenou radost.

FILMOGRAFIE (VÝBĚR)

1998 – Divokost v srdci (En plein coeur, Pierre Jolivet) 2000 – Pláž (The Beach, Danny Boyle) 2002 – Jak řeknete, pane (Mon idole, Guillaume Canet) 2003 – Vadí, nevadí (Jeux d’enfants, Yann Samuell) 2006 – Nikomu to neříkej (Ne le dis á personne, Guillaume Canet) 2010 – Milosrdné lži (Les petits mouchoirs, Guillaume Canet) 2013 – Pokrevní pouto (Blood Ties, Guillaume Canet) 2014 – La Prochaine fois je viserai le coeur (Příště budu mířit na srdce, Cédric Anger) 2016 – Cézanne et moi (Cézanne a já, Danièle Thompson)