Každý nový film režiséra Petera Stricklanda je s netrpělivostí očekáván nejen zástupci světových festivalů a kritiky, ale také stále se rozšiřující fanouškovskou základnou. Takové krásné šaty padnou do jeho filmografie jako ulité – opět se jedná o precizní poctu několika žánrům natočenou s obsedantní péčí o detail. V centru děje stojí prokleté červené šaty, které se postupem času stanou hlavním hrdinou filmu. Okolo nich korzují další postavy, které se více či méně zmítají mezi dvěma slogany charakterizujícími děj filmu: „such a pretty dress“ a „dressed to die“. Po hypnotických úvodních titulcích tak na diváky čeká cinefilní smršť, ve které je každé filmové políčko pečlivě propracované. Oblečte se do unikátního filmového zážitku!

Peter Strickland na téma…

GIALLO
Rozumím, proč kritici i fanoušci giallo zmiňují – je to díky mému dřívějšímu filmu Berberian Sound Studio i díky některým motivům v novém filmu. Ale když jsem na Takových krásných šatech pracoval, myslel jsem spíše na autora duchařských povídek M. R. Jamese. Ve filmu nejsou žádné přímé spojnice s giallem, ten žánr vnímám spíše jako předchůdce slasher filmů. A v mém filmu není žádný vrah, je to film o prokletí a inspirací mi byly spíš děsivé figuríny od sochaře Edwarda Kienholze.

SEX
Prodej oblečení staví na lidské touze. Módní katalogy jsou komodifikací touhy, o což se svém filmu rozhodně zajímám, ale mířím ještě dál – do paralelní dimenze magických sexuálních rituálů, kdy jsou figuríny omývány, kdy figuríny menstruují. Oblečení může být erotické jen díky přínosu lidí, kteří ho nosí nebo nosili. A sex? Není nic horšího než poslouchat lidi o patro výš, jak si užívají, zatímco vy jste sami.

REŽÍROVÁNÍ STRAŠIDELNÝCH ŠATŮ
Všechno to byla ruční práce, používali jsme dráty, větráky… Byla to hodně otázka náhody, třeba scéna, kdy se ty šaty vznáší nad havarovaným autem. Nechtěli jsme používat CGI, šlo nám o rukodělný dojem. A výsledek samozřejmě připadá lidem různý: někomu směšný, někomu strašidelný.

HUDEBNÍ DOPROVOD CAVERN OF ANTI-MATTER
Tima Ganeho jsem s otázkou, zda by nenapsal hudbu k mému filmu, oslovil ještě dřív, než jsem měl scénář, aniž bych věděl, o čem film bude. Dřív jsem psal scénáře při poslechu konkrétní hudby, ke které jsem si tak vytvořil vztah a bylo pro mě těžké odpoutat se od ní a nechat hudebníky, aby si dělali, co chtějí. Takže tentokrát jsem autora soundtracku přizval hodně brzo. Hudbu Timovy kapely Cavern of Anti-Matter jsem dřív vydával na svém labelu Peripheral Conserve, singl Total Availability And The Private Future byl shodou okolností nejúspěšnější z mých nahrávek.

VLIV SERIÁLU KANCL
Sitcom Kancl (The Office) film hodně ovlivnil. Když jste vysokoškolák ze střední třídy, je dost pravděpodobné, že skončíte u podobné kancelářské práce. A Kancl mě naučil, že to nutně nemusí být ztráta času, že té zkušenosti můžete později v životě využít, a že když se u toho nebudete litovat, lidi se s tím ztotožní a může to být hodně katarzní zážitek. Kancl pro mě bylo zjevení i velká inspirace. Lidi by rádi slyšeli, že mě ovlivnilo dílo Chantal Akermanové nebo tak něco, ale ne – televizní seriály z nulté dekády na mě měly větší vliv.

MÓDA A UDRŽITELNOST
Nechtěl jsem být ve filmu příliš didaktický, pokud jde o téma konzumu. Sám nevěnuju pozornost tomu, kde byly vyrobené moje ponožky. Nekontroluju nálepku na každém kusu oblečení, které si kupuju a něco z toho, co mám teď na sobě, bylo beztak vyrobeno v nějaké hrozné manufaktuře – což, přiznejme si, není nic moc hezkého. Ale pokud jsem se po natáčení Takových krásných šatů v něčem trochu změnil, pak v tom, že se víc snažím nakupovat udržitelně – a taky nenakupovat příliš. Proč třeba nenakupovat v sekáčích? A proč na sebe brát něco, co je vyrobené z mikroplastů, které tak škodí životnímu prostředí?

CASTING BARRYHO ADAMSONA
Chtěl jsem do svého filmu obsadit nějakého muzikanta a Barryho navrhla moje castingové režisérka Shaheen Baigová. Jsem jeho velký fanoušek, má toho za sebou tolik – kromě sólové tvorby hrál v kapelách Visage, Birthday Party, Bad Seeds, Magazine… Obsadit ho byl skvělý nápad, nemusel jsem to nijak domýšlet. Jeho postava není dokonalá – což mají mí hrdinové společné. Všechny mé postavy mají své trable a já je mám všechny rád.

KARMA
Na můj film mělo vliv Psycho Alfreda Hitchcocka – měl jsem film, o který jsem se mohl opřít, když jsem chtěl nechat hlavní postavu zmizet. Někteří lidi, kteří četli scénář, z toho nebyli nadšení, ale pro mě je důležité vnímat ten film jako řetězec událostí – šaty střídají jednoho majitele za druhým a působí stále stejný chaos. A to mě přesně zajímá – jak vám neživý předmět, něco, co na sobě dříve nosil jiný člověk, zvedne tlak.

HUMOR
Hodně britského humoru vychází z toho, že se nad někoho povyšujete, že děláte z lidí blbce. To je hodně britské, v maďarském humoru to tolik není. (Strickland žije už několik let v Maďarsku. – pozn. ed.) Věděl jsem, že se chci věnovat tématu oblečení nebo fetišismu, že chci zkoumat určité postavy – ale že ve filmu bude tolik humoru, to jsem ještě netušil. Výsledné filmy jsou vždycky odlišné od toho, co si vymyslím na začátku.

SPOLEČENSKÉ TŘÍDY
Ve východní Evropě je Kafka považován za sociálního realistu – a já se domnívám, že není dobré být surrealista jen ve jménu atraktivity. Všechno musí být zakořeněno v nějaké podobě reality. Můj film je přehnaný, ale pořád si myslím, že je napojen na skutečný život. A v Británii pořád tolik záleží na třídním rozdělení. Pocházím ze střední třídy, takže jsem to nikdy nemusel moc řešit, ale po přestěhování do Maďarska mi došlo, jak v Británii třídní původ všechno ovlivňuje.

VYSNĚNÝ PROJEKT
Ve spolupráci s producentkou Christine Vachonovou (Carol, Kluci nepláčou, Vox Lux) bych rád natočil dlouho chystaný film o gay životě v New Yorku 80. let. Měl jsem na něm začít pracovat jak po Berberian Sound Studio, tak po Pestrobarvci petrklíčovém. Ale získat financování na takový projekt je hrozně těžké – už to téma! Takový film neprodáte do tolika zemí, takže se zpětně těžko zaplatí. Kdyby šlo o nízkorozpočtový projekt, asi by to šlo, ale my musíme postavit kulisy pro noční kluby, takže je to opravdu těžké. V době, kdy se film odehrává, jsem nežil v New Yorku, ale studoval v Readingu. Takže nepůjde o dokumentární rekonstrukci, inspirují mě tvůrci jako Rainer Werner Fassbinder, Wakefield Poole a James Bidgood.

(zdroje: Radio Wave, Little White Lies, Film Comment)