Vztah Češky Zdenky a Pákistánce Tabiše se zrodil online při hraní počítačové hry „Farmville“. Ti dva spolu nejprve hospodařili na virtuální farmě, jenže vzájemné zalévání cibule a rajčat postupně přerostlo v romanci a nakonec i svatbu. Více než pět let od svatby byli však Zdenka a Tabiš nuceni prožívat své manželství téměř výhradně prostřednictvím internetu, neboť Tabišovy žádosti o vízum do České republiky opakovaně narážely na nedůvěru českých úřadů.

Po letech online vztahu a prokazování “skutečné lásky” došlo však v jejich případu k nečekanému obratu a Tabišův i Zdenčin sen o společné domácnosti v české Aši získal konečně naději stát se realitou.

Film české režisérky Kateřiny Hager a pákistánského dokumentaristy Asada Faruqiho zachycuje neobyčejný příběh jednoho manželství, které čelí řadě překážek a předsudků, svérázní protagonisté však řeší své životní peripetie i administrativní nástrahy s odzbrojujícím odhodláním a humorem.

Vyjádření režisérky

Po dokončení dokumentárního filmu Děti online ve mně i nadále přetrvával zájem o velmi aktuální téma vlivu digitální technologie na dnešní společnost, konkrétní námět byl však v nedohlednu. Když mi ale na jaře 2017 spisovatelka Iva Pekárková vyprávěla o pozoruhodném příběhu manželství handicapované Zdenky a jejího pákistánského muže Tabiše, na jehož počátku stála počítačová online hra, dlouho jsem neváhala a vypravila se za Zdenkou do Aše. Zajímaly mě podrobnosti toho zvláštního příběhu a současně jsem chtěla zjistit, jak se věci opravdu mají. Jedná se skutečně o příběh milující se manželské dvojice, která se stala obětí dvojité diskriminace z důvodu zdravotního postižení Zdenky a skutečnosti, že Tabiš je Pákistánec, jak mi líčila spisovatelka Iva Pekárková, nebo o podvodný sňatek, ve kterém je Zdenka obětí, jak tvrdilo Ministerstvo zahraničních věcí?

V Aši mě přivítala žena na invalidním vozíku, zato s obdivuhodným životním nábojem a optimismem. Ačkoliv Zdenka prodělala vážnou autonehodu, při které si trvale poškodila páteř, zvládla sama vychovat syna z prvního manželství, denně sama jezdí autem přes dvacet kilometrů za prací do sousedního Chebu a snaží se vést co nejaktivnější život. Její svéráznost, přímost i odvaha z ní bezpochyby dělaly charizmatickou a inspirativní protagonistku dokumentárního filmu. Ani během mé návštěvy v Aši nevynechala Zdenka každodenní komunikaci se svým pákistánským manželem. Skrze displej počítače jsem se tedy nakonec seznámila i s oním záhadným, o třináct let mladším Tabišem. Minimálně na monitoru počítače se jevil jako velmi milý člověk, navíc způsob komunikace mezi ním a Zdenkou svědčil o velké míře vzájemné důvěry.  Za posledních několik let spolu totiž manželé strávili na Skypu tisíce hodin a dle vlastního tvrzení se znají lépe než řada jiných párů.

Bylo ale možné udělat si spolehlivý úsudek pouze na základě virtuální komunikace? Dá se uvěřit lásce, jež se se zrodila v kyberprostoru? Je možné, aby se mladý Pákistánec upřímně zamiloval do Češky na vozíčku, která je o třináct let starší?  Případ Zdenky a Tabiše mě fascinoval zejména svou tajemností i mnohovrstevnatostí. Jednalo se o silný lidský příběh, zasazený do kontextu dnešní Evropy, která čelí obavám z migrace, terorismu i xenofobie, příběh, jenž skrýval velký potenciál pro zajímavý dokumentární film.

Přesvědčení o možnosti zrealizovat tento projekt jsem však nabyla teprve v momentě, kdy se mi podařilo získat ke spolupráci talentovaného pákistánského kameramana a dokumentaristu Asada Faruqiho. Věděla jsem, že film nemůže fungovat bez toho, abychom divákům umožnili blíže poznat oba protagonisty příběhu. A věrohodné zachycení života a osobnosti Tabiše, který žil trvale v Karáčí, vyžadovalo buď můj dlouhodobý pobyt v Pákistánu, nebo ideálně spolupráci zkušeného pákistánského filmaře, jenž je dobře obeznámen s životem v Pákistánu a schopen orientovat se v kulturních vzorcích tamní společnosti. Vzhledem k tomu, že Asad Faruqi strávil většinu svého života právě v Karáčí a v Pákistánu natočil několik velmi úspěšných dokumentů, byl v tomto ohledu ideálním kandidátem. Jako Pákistánec žijící v USA se Asad navíc sám mnohokrát setkal s diskriminací kvůli své národnosti, dokázal se tedy dobře vcítit do situace hlavního hrdiny Tabiše.

Asad i já jsme se už během prvních natáčecích dní se Zdenkou a Tabišem velmi sblížili. Získali jsme odhodlání vyprávět jejich neobyčejný příběh a pustili se do dobrodružné spolupráce, která se odehrávala na třech kontinentech a trvala téměř čtyři roky.

Rozhovor s Kateřinou Hager

Jak se Manželství liší od vašich předchozích filmů? Co vás přitáhlo k příběhu Zdenky a Tabiše?

Film se liší od mých předchozích dokumentů hned v několika ohledech. Poprvé jsem měla unikátní možnost úzce spolupracovat se svými protagonisty po tak dlouhou dobu. Bylo to také poprvé, kdy s původním námětem přišel někdo jiný než já.  V tomto případě česká spisovatelka Iva Pekárková, která mě seznámila s hlavní hrdinkou Zdenkou. Nakonec to bylo poprvé, co jsem něco spolu-režírovala (s talentovaným mladým filmařem Asadem Faruqim).

Jak k této spolupráci došlo?

S Asadem jsem se seznámila na festivalu dokumentárních filmů v anglickém Sheffieldu v roce 2017, kde jsme oba představovali své filmy. V té době jsem už měla námět a snažila se vymyslet, jak zrealizovat natáčení. Jeden z protagonistů žil v Pákistánu a natáčení vyžadovalo spolupráci s filmařem, který zná místní kulturu a prostředí. Během konverzace s Asadem na jedné z festivalových recepcí jsem si uvědomila, že je ideálním kandidátem, a nabídla jsem mu spolupráci na projektu. Asad žije v New Yorku a já bydlím v Praze. Naše spolupráce probíhala hlavně online prostřednictvím e-mailu, WhatsApp a Skypu. V mnoha ohledech to bylo dobrodružné i náročné. Natáčení probíhalo na různých místech, v Pákistánu, na Srí Lance a v České republice. Museli jsme vše koordinovat mezi třemi různými kontinenty a třemi různými časovými pásmy. Přesto jsem vždy cítila, že oba chceme příběh vyprávět se stejným nadšením a naše různé perspektivy výsledek pozitivně ovlivní.

Začali jste „online“ spolupráci již před karanténou a pandemií? Jak to fungovalo?

Stejně jako je náš film o vztahu, který vznikl a probíhal několik let po internetu, i naše spolupráce na projektu se do značné míry odehrávala online. Z hlediska uměleckého přístupu jsme použili i metodu paralelního natáčení. Znamenalo to, že zatímco já jsem točila Zdenku v České republice, Asad natáčel Tabiše v Pákistánu. Pomocí této metody se nám podařilo autenticky zachytit, jak pár trávil čas „společně“ na internetu.

Samozřejmě jsme si díky nedostatku komunikace tváří v tvář také zažili mnoho vtipných okamžiků a nedorozumění. Jednou Asad natáčel s Tabišem v Karáčí a posílal mi podrobnosti o scénách, které ten den natočil. V textové zprávě napsal seznam scén – kancelář, na ulici, kadeřnictví v autobuse. Byla jsem nadšená, že jsme zachytili našeho protagonistu v pojízdném kadeřnictví v Karáčí. Pak mě však Asad ujistil, že mezi posledními dvěma slovy chyběla jen čárka a jednalo se o situaci v kadeřnictví a pak v autobuse. Oba jsme se představě kadeřnictví v autobuse upřímně zasmáli.

Jaký byl a je váš vztah s protagonisty filmu?

S naší českou protagonistou Zdenkou jsem natáčela od roku 2017 a myslím, že mohu říci, že jsme dnes dobré kamarádky. Voláme si, i když není třeba filmovat. Zdenku považuji za jednoho z nejstatečnějších lidí, se kterým jsem se kdy potkala. Je sice odkázaná na invalidní vozík, ale nikdy se nelituje a nikdy se nevzdává.

Když se mi konečně podařilo osobně poznat Tabiše, okamžitě mě okouzlil. Je to v mnoha ohledech výjimečný člověk. Byla jsem také velmi vděčná za to, že Tabiš i Zdenka dokázali být před kamerou zcela autentičtí. To je u dokumentů vždycky výzva.

Co vás při natáčení nejvíc překvapilo?

Neříkala bych tomu překvapení, ale rozhodně nejzajímavější bylo pozorovat vztah páru, který se odehrává po internetu. V jednom z prvních rozhovorů mi Zdenka řekla, že s Tabišem spolu pravděpodobně mluví víc než běžný manželský pár, který žije fyzicky ve stejné domácnosti. Měla jsem o tom určité pochybnosti, ale brzy jsem byla fascinována tím, jak se pro ně stala digitální bublina, kterou si pro sebe vytvořili, důležitější než samotná realita.

Poté, co jsem ve svém předchozím dokumentu Děti online zachytila velmi znepokojující případ kybergroomingu, ve kterém byly zneužity desítky dívek, pro mě byla radost natočit film o skutečné lásce, která se zrodila online.

A co pro vás bylo při natáčení nejtěžší?

Přiznám se, že jsme vůbec netušili, jak příběh nakonec dopadne. Když se televize nebo další potenciální partneři zeptali, jak film skončí, dlouho nebylo možné říci, zda šťastně, nebo ne. To se ale stává mnoha dokumentům, kde život představuje jeden z nejzajímavějších, ale také nejnepředvídatelnějších scénářů.

Co byste si přála, aby si lidé z kina odnesli? 

Doufám, že diváky film dojme i pobaví. Velmi by mě také potěšilo, kdyby náš film lidi inspiroval k zamyšlení se nad vlastními předsudky.

Autorka rozhovoru: Eva Rybková