Mladá česká umělkyně Barbora Kysilková žijící v Oslu je zoufalá z krádeže svých dvou obrazů. U soudu osloví jejich zloděje a poprosí jej, aby jí stál modelem pro portrét. Postupně se začne vytvářet zvláštní, těžko uvěřitelný vztah a zároveň vzniká neoddělitelné pouto, které tyto lidské bytosti spojí navždycky. Původně krátký dokument o jedné loupeži se proměnil v mnohovrstevnatý příběh o kreativním procesu, meandrech lidských vztahů, možnosti dostat druhou šanci a smyslu života jako takového. Výjimečný dokument s českou stopou, který nadchnul festivaly, kritiky i diváky po celém světě.

Rozhovor s režisérem

Tvůj film vypráví o celé řadě věcí, které z témat v tobě ale rezonovalo nejvíc?

Myslím, že jedna z klíčových scén filmu je, když se Karl-Bertil poprvé uvidí na malířském plátně. To je definující moment celého filmu, který také reflektuje jeho téma. Snažil jsem se zkoumat, co všechno jsme my lidé schopni udělat pro to, abychom „byli vidět“, aby nás někdo ocenil. A co nás stojí pomáhat druhým.

Tvůj příběh není jen o lidském napojení, ale funguje i v mnoha dalších rovinách – jako thriller, jako detektivka, romance. Je to jistě dáno i jeho strukturou, která je velmi neobvyklá. Jak jsi k výstavbě příběhu přistupoval?

Když jsem Karla-Bertila poznal, myslím opravdu poznal, říkal jsem si, že musím divákům ukázat komplexnost jeho osobnosti, předvést jim, jak okouzlující, inteligentní a zábavný chlapík to je. A napadlo mě, že jediný způsob, jak to udělat, je ukázat svět z jeho pohledu.

Popravdě mě v případě tohoto filmu inspirovala terapie. Konkrétně ten typ terapie, kdy sedíte tak říkajíc na dvou židlích. Nejdřív vidíte a komentujete toho druhého a pak nastoupí jeho úhel pohledu a vy se vidíte jeho očima.

Tahle terapie je velmi účinná, protože, a to mi věřte, když se poprvé uvidíte očima někoho jiného, je to opravdu šokující moment. A stejné to bylo s komentáři. Ve filmu máme několik voiceoverů, které byly inspirovány psychoanalýzou. Sám na psychoanalýzu chodím a způsob, jakým tam mluvíme, je velmi odlišný od běžného rozhovoru, je to vlastně proud vědomí. Proto jsem přiměl Barboru i Karla-Bertila, aby mluvili o sobě navzájem a ptal jsem se třeba Barbory: jaký je Karl-Bertil, co sis o Karlu-Bertilovi myslela, když jsi ho poprvé potkala…

Jak ses k tomu příběhu vlastně dostal?

Vždycky mě fascinovaly krádeže uměleckých děl. Na jedné straně umělecký průmysl s vysokým sociálním statusem, na druhé zloději z „nižších tříd“. Tenhle kontrast vyvolává otázky, které mě zajímají. Co jsou tihle zloději zač? Jak si obrazy vybírají? Dělají to pro peníze, anebo ze skutečné lásky k umění? Takže jsem si googloval krádeže uměleckých děl, hodně jsem četl, scházel jsem se se zloději umění, ale nic z toho nestálo za natočení.

Pak se ale na titulních stránkách norských novin objevil příběh krádeže dvou nejcennějších Barbořiných obrazů z galerie v Oslu a já ji okamžitě zkontaktoval. V té době už se se zlodějem sešla a já měl možnost začít je natáčet po jejich čtvrtém setkání. Dostal jsem se k nim tedy velmi brzy, což bylo zásadní, protože jsem tak měl možnost zachytit jejich rozvíjející se přátelství.

Jako s první ses tedy sešel s Barborou?

Ano, s Barborou. Právě jsem dokončil svůj předchozí film Magnus o nejlepším šachistovi na světě a abych byl úplně upřímný, měl jsem už plné zuby natáčení o introvertním člověku. Byl to sice úžasný projekt, ale řekl jsem si, že můj další film bude o lidech, kteří své emoce projevují. A to jsem v Barbaře, ale i v Karlu-Bertilovi okamžitě viděl, i když i kolem nich byla řada tajemství.

Takže jsem začal točit, ale popravdě řečeno jsem vůbec netušil, kam to celé povede. Původně jsem plánoval pětiminutový dokument pro internetovou televizi v Norsku, po nějaké době jsem zjistil, že to téma je daleko nosnější a říkal si, že by to mohl být patnáctiminutový dokument. Postupně to začalo vypadat na půlhodinový dokument například pro komerční televizi a pak, ve chvíli, kdy Barbora najde svůj ztracený obraz, jsem pochopil, že to musí být celovečerní film.

A co Barbora a Bertil, jaký byl jejich přístup k natáčení? Člověk má od počátku pocit neobyčejné intimity. Získat důvěru lidí přitom často trvá celé měsíce, někdy roky. Jak jsi budoval váš vzájemný vztah?

Chvíli samozřejmě trvalo, než se v přítomnosti kamery začali cítit uvolněně. Režiséři hraných filmů často mluví o tom, jak režírují herce, v dokumentaristické komunitě se o práci s lidmi, o autenticitě jejich projevu před kamerou už tolik nemluví. Přitom jde v podstatě o totéž, jen metody jsou pochopitelně jiné.

Z mého pohledu je důvěra klíčová a součástí budování této důvěry je i to, že se svými postavami během natáčení mluvím o dramaturgii, o tom, co a proč natáčíme, diskutuji s nimi každou scénu.

Tvůj film má mimořádnou narativní kvalitu – jako by to ani nebyl dokument…

Během tří let jsme natočili na 300 hodin materiálu a osm měsíců jsme seděli ve střižně. U každé scény jsme pracovali s podtextem, tedy s tím, co scéna říká, aniž by to explicitně pojmenovala. A najít podtext té které scény může trvat docela dlouho. Máte třeba scénu, která čítá čtyři hodiny hrubého materiálu, a vy ji musíte sestříhat na čtyři minuty. Což se dá udělat mnoha různými způsoby. Na začátku scény může být podtextem osamělost, ale na konci sounáležitost. Proto mám rád minimálně třicet verzí každé scény, abych mohl prozkoumat možnosti různých podtextů.

Po mnoha letech práce jsem přišel na to, že my dokumentaristé vyprávíme příběhy jiných lidí, ale v mnoha směrech jsou naše filmy i o nás. Vždycky jde o určitou formu terapie jak pro subjekty natáčení, tak pro filmaře. Jakou terapií bylo natáčení tohoto filmu pro tebe?

Jednou z věcí, které se snažím ve filmu prozkoumat, je i otázka, jak nás ovlivňuje naše sebedestruktivní minulost. To mě opravdu zajímá. Sám si neustále kladu otázku, jak se vyrovnávám s traumatickými zkušenostmi z minulosti, a to byl myslím důvod, proč jsem do filmu zařadit i tento úhel pohledu.

Co se stalo od doby, kdy byl film dokončen? Jak na něj reagovali Barbora s Karlem-Bertilem? A jak diváci?

Byli jsme s Barborou a jejím přítelem Øysteinem ve Spojených státech a moc jsme si to užili. Barbara se stala hvězdou Sundance, v Park City ji poznávali na ulici, pokaždé když přišla na pódium, měla standing ovations. Karl-Bertil s námi kvůli své kriminální minulosti bohužel nemohl jet, ale po každé projekci jsem od něj předal divákům vzkaz. Má se dobře, má ještě větší svaly než ve filmu a na obličeji mu přibylo několik nových tetování. Zúčastnil se norské premiéry filmu, která byla velmi úspěšná.

Jak se oba mají? Barboře film jistě pomohl v kariéře.

Barbora je pořád s Øysteinem a momentálně žijí ve Švédsku. Øystein píše knihu a Barbora maluje. Nestala se z ní hvězda uměleckého světa, ale už prodala několik obrazů. Když se jí na Sundance ptali, jak se má, říkala, že teď už může pozvat svého muže na večeři.

Karl-Bertil se má báječně a já jsem na něj velmi pyšný. Už nepočítá měsíce, kdy je čistý, ale roky. Dokončil druhý ročník studia sportovní medicíny v Norsku, má práci, rodinu a je připravený na život bez drog. Musím říct, že být svědkem jeho cesty z úplného dna, kdy málem zemřel při dopravní nehodě a byl závislý na heroinu, k tomu, čím je dnes, byla jedna z nejúžasnějších věcí, které jsem v životě zažil.

(rozhovor vedl výkonný producent Morgan Neville)

Rozhovor s Barborou Kysilkovou

Přiznám se, že mě zarazila vaše reakce na Karla-Bertila. Kdyby mi někdo něco ukradl, asi bych na něj křičela – a vy jste ho oslovila s žádostí o portrét. Co vás přimělo reagovat právě takhle?

Jak říkáte, někdo něco ukradl. Kdyby mi někdo ukradl auto nebo vyloupil byt, moje reakce by byla jistě jiná. Ale obraz není auto či zlatnictví. Pokud se někdo rozhodne překročit zákon, aby získal vaše obrazy, je to svého druhu pocta. Obzvláště když to nedává jakýkoliv ekonomický smysl. Byla jsem naprosto neznámou malířkou, takže celá záležitost pro mě postrádala jakoukoliv logiku. Proč by někdo kradl mé obrazy, když z nich jen tak snadno „nic nekápne“? A možná i proto, že jsem se marně snažila vše nějak pochopit a uchopit, nebylo kdy zažívat vztek. Jen údiv…

Když jsem se dozvěděla o plánovaném soudním přelíčení se zloději, bylo jasné, že se má zvědavost roztočí na plné obrátky. Můj přítel Øystein Stene má jako spisovatel vybroušený smysl pro příběh a nebylo pro něj těžké přesvědčit mě, že se tu přede mnou otevírá něco, co nemůžu odmítnout ani jako malířka, ani jako člověk.

Měla jsem spoustu fotomateriálu z místa krádeže, kde na zemi ležely dva prázdné blind rámy. To bylo vše, co po obrazech zůstalo. Takže jsem o půl roku později vcházela do soudní síně s myšlenkou, že chci oba zloděje oslovit, zda by mi nepózovali pro obraz, na kterém bych je zobrazila „v akci“, jak hřebík za hřebíkem sundávají má plátna z rámu.

Když jsem ale při vstupu do soudní síně poprvé uviděla Karla-Bertila, vše začalo nabírat úplně jiný směr. Ať jsem se snažila sebevíc, nedovedla jsem se soustředit na nic jiného než na tetování, které mu zpod bílé košile lezlo po dlani, a v hlavě mi jako zaseknutá deska jela otázka „Who are you? Who are you?“

(druhý zloděj se na soudní přelíčení toho dne nedostavil)

Působíte jako introvert, který je nejšťastnější v tichu ateliéru při práci. Jaké to pro vás bylo nechat si tři roky vstupovat do svého světa lidi s kamerou? A proč jste vlastně s natáčením souhlasila?

Máte pravdu. V bublině svého ateliéru se cítím nejlíp. Vůně terpentýnu, výpary z olejových barev a kouř tabáku… Takové malířské klišé, ale co nadělám…

Benjamin (sice režisér, ale často byl i v roli kameramana) ze sebe umí udělat tzv. mouchu na zdi. Chvilku mi trvalo, než jsem na ten bzukot přivykla, ale v momentě, kdy se kolem vás nachází Bertil, není nouze o drama a ve vaší mysli už nezbývá místo pro vnímání kamery.

Proč jsem souhlasila s natáčením? Když jsme takhle jednou popíjeli s Bertilem kafe u mě v ateliéru, nějak na to přišla řeč a Bertil se mě zeptal přesně jako vy. Proč jsem souhlasila s natáčením.

Protože Bertil má co vyprávět. Protože jsem chtěla dát nám všem nahlédnout, co se stane, když odložíme své předsudky. A jasně, protože mé obrazy. Bertilova odpověď byla, že s natáčením souhlasil kvůli mému umění. Prý mi to dluží.  A jasně, protože má co vyprávět.

Ještěže u toho tenkrát nebyla kamera, to už by byl úplný cukrkandl…

Benjamin Ree mluví o filmu jako o specifické terapii. A cílem terapie bývá dozvědět se, respektive uvědomit si něco o sobě. Jak to bylo s vámi?

U Benjamina to tak určitě je. Častokrát jsme spolu mluvili o tom, co s námi dělá náš tvůrčí proces. Benjamin je bezesporu profesionál a i když ve svých filmech řeší temnější místa sebe sama, divák nemá pocit, že je Ben-jaminovi psychoterapeutem. Má terapie je jasná: obrazy. A co jsem si díky ní uvědomila? Že mám malovat.

Překvapil vás úspěch filmu? A změnilo se po jeho dokončení pro vás něco?

Moc dobře si vzpomínám, když nám Benjamin oznámil přijetí filmu na Sundance. Až tam, na světové premiéře, jsem snímek poprvé viděla ve vší kráse. Benjaminovi a celému týmu se podařilo dostat se v příběhu hodně pod povrch. A to, troufám si říct, lidé vždy vnímají a ocení.

Máte-li jako jednu z hlavních postav Bertila, máte zaručenou bravurní dramaturgii. Vezme vás na pěkně divokou jízdu na horské dráze emocí a nečekaných zvratů. A to pro vás jako tvůrce může dopadnout všelijak. A my lidé se tak rádi necháme u filmu (řečeno s trochou nadsázky) emočně vydírat… Během natáčení jsem si z Benjamina občas utahovala, že už si chystám proslov na Oscary. Mno, možná budu muset… (haha).

Hollywoodské tamtamy k nám nějak doléhají. Nikdo z nás nic takového nečekal ani v nejdivočejších představách. Pro mě se pár věcí změnilo. Musela jsem se naučit pořádně odpovídat na emaily.  Což následně vedlo k tomu, že nemusím zas tolik přepočítávat každý cent, když si jdu koupit nové barvy a štětce… Největší změna ale nastala v Bertilově životě. Dnes je již přes dva roky čistý a dokončuje bakalářské studium. Podařilo se mu postavit se pevně na vlastní nohy. Za to, co vše v tomto boji s drogami a se sebou samým dokázal, má můj velký respekt a obdiv.

(ptala se Iva Hejlíčková)