Když Priscilha Sitieneiová, řečená Gogo (tedy babička), nastoupila v 94 letech do vesnické školy v Ndalatu, stala se nejstarší školačkou na světě. Matka tří dětí, která pracovala pětasedmdesát let jako porodní asistentka, dnes studuje s učiteli a žáky, které pomáhala přivést na svět. S podporou svých 54 pravnoučat a celé školy si stanovila cíl: složit závěrečnou zkoušku a dokázat, že učit se můžeme v každém věku! Gogo a její cesta do školy Gogo se narodila během koloniálního období v roce 1923 a jako všechny malé holčičky, žijící na venkově, nesměla chodit do školy. Velmi mladá se vdala a nikdy svou vesnici neopustila. Byla velmi šťastná, když mohla po své babičce převzít práci porodní asistentky a díky tomu byla přítomna u porodu většiny obyvatel regionu. Se svým manželem, pastýřem, který zemřel v roce 1955, měla tři děti, které jí daly 22 vnoučat a 53 pravnoučat. V roce 2014 se Gogo rozhodla nastoupit na základní školu v Ndalatu, aby se naučila číst a mohla si tak přečíst bibli a ústavu Keni. Ředitel „Leaders Vision School“ Sammy Chepsira ji ale z důvodu jejího věku odmítl přijmout. Stará dáma mu ovšem vysvětlila svůj plán: řada z jejích pravnuček nechodí do školy, i když o tom sní, protože jejich rodiče nacházejí nejrůznější důvody, aby je udrželi v rodné vesnici. Podle Gogo to bylo skandální a vysvětlila řediteli, že by mohla být příkladem a přesvědčit rodiče, aby své dcery do školy poslali. Neuspěla, ale nevzdala se a s pomocí vůdce své komunity vyvíjela na Sammyho tlak i nadále. Jeho školu si totiž nevybrala náhodou. Přitahovalo ji její jméno „Leaders Vision School“ a vzala si za své i její heslo: „Dnes se učíme, zítra budeme vést.“ To byla škola, do které Gogo chtěla dívky přivést. Ředitel školy nakonec pod dojmem jejího odhodlání ustoupil a ona se šesti svými pravnučkami do školy nastoupila. Základní školní docházku měla dokončit v roce 2018. Vyjádření režiséra „V našich západních zemích máme často tendenci zapomínat, že zatímco u nás je vzdělání přístupné všem, na světě stále ještě existují místa, kde je vzdělání vzácnou komoditou. Prostřednictví Gogo chci vyprávět příběh ženy, která za právo na vzdělání bojovala celý život. Setkal jsem se s ní před několika měsíci v její vesnici a ona se mě zeptala, jestli v mé zemi chodí do školy všechny děti. Odpověděl jsem jí, že ano a že je to zadarmo… Usmála se a řekla, že žiju v báječné zemi. Když jsem se jí ale přiznal, že jsem opustil školu v patnácti, strašně mi vynadala… a já se do ní úplně zamiloval. Gogo chce ze své vesnice ukázat všem dětem na světě a rodičům, kteří neposílají své dcery do školy, jakým bohatstvím je vzdělání. A také inspirovat všechny ty děti (a je jich až příliš mnoho), které žijí bez naděje. Při natáčení svých předchozích filmů jsem si uvědomil, že právě úroveň vzdělání dívek je ukazatelem míry svobody a demokracie v té které zemi. Když má v chudých zemích rodina možnost poslat do školy dítě, vybírá si chlapce. Dívky jsou „odsouzeny“ k domácím pracím, k zaměstnání, díky kterému mohou podporovat rodinu, anebo se vdávají, ještě dřív, než se stanou ženami. Vzdělávání dívek je jednou z velkých výzev tisíciletí. V zemích, kde se vzdělání žen zvyšuje, klesá porodnost a dětská úmrtnost a daří se lépe kontrolovat šíření pandemií. A vzdělaná žena může zase vzdělávat své děti. Jsem filmař, který cestuje po světě a s odstupem, ale zároveň s intimitou natáčí realitu různých lidí. Hrozně rád se napojuji na osudy svých postav a točím angažované filmy, které mění lidské životy. Proto tato kinematografická díla přesahují rámec běžného dokumentárního filmu. Jsou to dobrodružství mimořádných lidských bytostí, jako je Gogo, kterou chci podpořit na vrcholu jejího pracovního života, věnovaného podpoře vzdělání. Pascal Plisson