Okraj islandského poloostrova Reykjanes. Dvě ženy, jejichž osudy se na krátkou chvíli díky nepředvídatelným okolnostem prolnou. Mezi islandskou svobodnou matkou a africkou ženou žádající o politický azyl se vytvoří intimní pouto a obě začnou společně bojovat za to, aby se jejich životy vrátily na tu správnou cestu.

Poznámky režisérky

Během své režisérské kariéry jsem zjistila, že mě osudově přitahují příběhy ženských outsiderů a žen na okraji společnosti. Stylovým klíčem ke zpracování těchto příběhů jsou fikční narativy s prvky sociálního realismu. Moje krátké filmy se zaměřují na ženské postavy potýkající se s problémy jako identifikace vlastní sexuality (Family Reunion), důvěra (Commited), závislost (Clean), ekonomický kolaps (Revolution Reykjavik). Už při přípravách svého celovečerního debutu jsem věděla, že hlavními postavami budou ženy a ústředním tématem bude chudoba. A jen o chvíli později jsem dospěla k tomu, že jednou z těch hlavních postav bude uprchlice z Guiney-Bissau.

Když jsem totiž pracovala na postavě islandské ženy bojující o svoji existenci, začala jsem v roce 2012 pracovat jako dobrovolnice pro islandský Červený kříž. A právě tam jsem se setkala se ženou původem z Ugandy, která nestrádala jen finančně, ale navíc bojovala proti systému – chtěla získat azyl kvůli své sexualitě. Rychle jsme se sblížily a tak jsem měla možnost detailně pochopit její problém. To, co jsem se dozvěděla, mě znepokojilo a rozzuřilo a došlo mi, že její zkušenost musím dostat do filmu.

Cílem se tedy stalo spojení dvou velmi odlišných postav – chudé islandské matky samoživitelky a uprchlice uvězněné na Islandu během cesty do Kanady. Fascinovalo mě, jakým způsobem by mohla jedna ovlivnit život té druhé a naopak. Hlavní výzvou se pro mě stalo vytvoření takového příběhu, který by dobře seděl oběma postavám. Zároveň jsem chtěla využít tuto příležitost pro sdělení maxima informací o zoufalé situaci uchazečů o azyl na Islandu (pro které je navíc ostrov často jen přestupní stanicí).

Během cizelování scénáře jsem strávila mnoho času se skutečnými uchazeči a uchazečkami o azyl na jejich ubikacích. Během těchto setkání neustále rostly moje pocity beznaděje, zbytečnosti a zoufalství a čím jsem se dostávala hlouběji do problému, tím naléhavěji jsem cítila potřebu natočit tento film a informovat svět.

V roce 2016 jsme konečně shromáždili dostatek peněz pro natočení filmu. Točili jsme v autentických lokacích skutečných úřadů a ubytoven a do menších rolí jsme obsadili bývalé uchazeče o azyl, kteří si podobným příběhem prošli před několika lety. Právě tito lidé vnímali téma filmu mnohem silněji, než najatí herci.

Jedná se o můj první celovečerní film a musím upřímně říci, že natáčení bylo někdy peklo – museli jsme se vyrovnat s režírováním neherců, zvířat, dětí, s jazykovým babylonem a samozřejmě s nepředvídatelným islandským počasím. Vše jsem nakonec zvládla především díky skvělým třem hecům v hlavních rolích a díky úžasnému týmu. Jsem velmi šťastná, že jsem natočila tento film, a zároveň cítím jako režisérka velkou zodpovědnost. Když člověk něco dělá, mělo by to být pokud možno bezchybné, přesné, pravdivé, skutečné a upřímné. Doufám, že přesně takový je i můj film.