Nico, 1988 je road movie věnovanou posledním letům života Christy Päffgenové známé pod uměleckým jménem Nico. Film odehrávající se mezi Paříží, Prahou, Norimberkem a Manchestrem popisuje sólovou uměleckou dráhu hudební ikony, Warholovy múzy, zpěvačky Velvet Underground a legendárně krásné ženy. Jedná se o příběh posledních turné Nico a její kapely, která ji doprovázela po Evropě v osmdesátých letech minulého století. Během těchto let tato “kněžka temnoty” znovu našla samu sebe, zbavila se tíhy svojí krásy a našla cestu ke svému zapomenutému synovi. Jedná se o příběh znovuzrození umělkyně, matky i ženy.

Hudba, kterou Nico hrála, byla posluchačsky náročná, ale jednalo se o jednu z nekompromisních a nejzajímavějších hudebních produkcí té doby. Nico vytvořila jedinečný styl kombinující osobní hloubku s provokativními experimentálními řešeními a ironií, přičemž se nikdy nestarala o komerční úspěch. Zatímco ve světě explodovala disco vlna, Nico se tvrdohlavě držela svých ponurých a znepokojujících kompozicí, které radikálně ovlivnily styl gothic, New Wave i většinu undergroundové produkce 80. let.

Tato její zásadní role v dějinách moderní hudby se bohužel nikde nezmiňuje. Nico je nejčastěji spojována se slavnými muži, s nimiž se vyspala, případně v souvislosti s jejím Factory-Warhol-Velvet Underground angažmá. Andy Warhol o ní jednou prohlásil: “Stala se z ní tlustá feťačka a pak se vypařila,” ale toto je tvrzení je absolutně nepravdivé. Sama jsem se do Nico zamilovala i pro její důvtip a ironii a snažila jsem se vyprávět její příběh se zdravým odstupem a s absencí dramatického sentimentalismu – způsobem, jakým by ten příběh podala ona sama.

Během psaní scénáře i natáčení filmu jsem se snažila držet si správný odstup a respekt – tyto dvě složky jsou podle mě klíčové v případě, že vyprávíte “true story”. Život Nico je příběhem nekompromisní umělkyně, která našla uspokojení ve svém díle až poté, co ztratila většinu svých fanoušků. Také jde o příběh jedné z nejkrásnějších žen na světě, která byla šťastná, až když se zbavila své krásy. A o tomto je můj film: o ženě, která se skrývá za ikonickým statusem a mediálním obrazem Nico, o ženě jménem Christa. A jejím příběhem jsem chtěla zároveň vyprávět příběh mnoha jiných žen, protože “bajka o Nico” nám v extrémní podobě sděluje pravdu o těžkostech mnoha žen, umělkyň a matek během jejich cesty k opravdové dospělosti.

Klíčovým člověkem je herečka Trine Dyrholmová, jejíž přínos pro můj film a mě samotnou je obrovský: Trine dala mojí Nico energii a vitalitu a pomohla mi, abych nevytvořila biografii, jež bude příliš imitovat nebo oslavovat hlavní postavu. Podpořila film přesnou porcí energie, která byla potřeba. Společně jsme objevily ženu stojící ve stínu hvězdy, a to prostřednictvím hudby (Trine je sama hudebnice a zpěvačka) a také slov a činů samotné Nico. S Trine jsem sdílela svůj rozsáhlý biografický výzkum, všechny materiály a rozhovory s přímými svědky: výsledkem byla postava, která je v mnoha ohledech náročná a nepříjemná, ale v co největší míře odpovídá dobovým materiálům. K dalšímu prokreslení postavy Nico jsem použila vedlejší postavy filmu, které se všechny vztahují primárně k ní.

Snažila jsem se vytvořit atmosféru bandy loserů během cesty po Evropě v osmdesátých letech a využít absurdní situace související s diletantsky zorganizovanou šňůrou a zpěvačkou jako padlou hvězdou pro obohacení příběhu o ironii. Příběh Nico tak osciluje mezi dramatem a fraškou, což není nic neobvyklého, protože mezi těmito dvěma póly se zmítají i naše životy.

Písně Nico jsme nahráli s jednou extrémně talentovanou italskou skupinou jménem Gatto Ciliega contro il Grande Freddo, která jinak hraje velmi experimentální a melancholickou elektronickou hudbu. Jejich vzestup patří k tomu nejzajímavějšímu, co se v posledních deseti letech v Itálii na poli moderní hudby událo, a tato skupina dokázala, společně s Trine, přistoupit k písním Nico s respektem, který si zaslouží, i s odvahou reinterpretace. Základním cílem filmu bylo znovu interpretovat, znovu prožít a znovu zpracovat všechny prvky příběhu Nico a učinit jej tak současným a univerzálním.

Za kameramanku jsem si zvolila Crystel Fournierovou, známou především díky spolupráci s mladou francouzskou režisérkou Célinne Sciammaovou. Společně jsme se snažily vytvořit vizuální styl evokující druhou polovinu osmdesátých let: specifičnost tehdejších videí, čtvercový formát, barvu světel užívaných v této době a lo-fi analogovou estetiku.