Johnny Saxby (Josh O’Connor) pracuje od rána do večera na zastrčené farmě svých rodičů. Frustraci z osamělosti si vybíjí destruktivní konzumací alkoholu v místní hospodě a příležitostným sexem. Ve chvíli, kdy se na farmu dostává atraktivní rumunský pomocník Gheorghe (Alec Secareanu), začíná být Johnny konfrontován s emocemi, které nikdy dříve nepocítil. Během sezóny jehňat spolu oba dva začínají pracovat stale intenzivněji a stejně intenzivně se začíná vyvíjet jejich osudový vztah, který může oběma navždy změnit život. Na konci světa je podmanivým a tísnivě krásným debutem Francise Leeho, který je zasazen do prostředí rurálního Yorkshiru.

Rozhovor s režisérem

Proč ve filmu víc nevyužíváte krásy yorkshirské přírody?

Vyrůstal jsem na stejné farmě, jakou vidíte na plátně. Vlastně jsme natáčeli u našeho souseda. A ze svého dětství si nepamatuju ani jeden okamžik, kdy bych se zastavil, zvedl hlavu a obdivoval okolní scenérii. To si spíš vzpomínám na zimu, mokro a bláto. Ven jsme nechodili na romantické procházky, ven jsme chodili pracovat! Všimněte si taky, jak často Josh O’Connor, který hraje yorkshirského mladíka Johnnyho, drží hlavu dole, ramena shrbená, celý je uzavřený do sebe. Kamera ho těsně následuje, a vy coby divák tak vidíte víc bahna než krásných širokoúhlých záběrů přírody. Johnny si okolní krajiny poprvé pořádně všimne, až když ho na ni upozorní Gheorghe. A tehdy ji poprvé a naposledy spatří i diváci.

Kdy jste Yorkshire opustil?

Ve dvaceti letech. Odešel jsem do Londýna studovat herectví, pak jsem se jako herec dvacet roků živil. Ale postupně mě začalo víc přitahovat psaní a natáčení příběhů. Akorát jsem na to dlouho neměl dost sebedůvěry.

Až kolem čtyřicítky mi došlo, že nemůžu jinak, a s herectvím jsem sekl, našel jsem si normální práci a stal se filmovým režisérem.

Na herectví jste dost sebevědomí měl?

Herectví je zvláštní profese. Herce hraní často přitahuje právě proto, že si nevěří. Dává jim možnost na chvíli předstírat, že jsou někdo jiný. To byl i můj případ. A myslím, že jsem tu svou vnitřní nejistotu nikdy zcela nepřekonal.
Jen ji má touha vyprávět příběhy převážila. Chci lidem ukázat, jak vidím svět.

Váš debut kritici přirovnávají k oscarové Zkrocené hoře…

Zkrocenou horu miluju, je to neuvěřitelný film s neuvěřitelnými herci! Rozdíl je v tom, že ve Zkrocené hoře ústřední vztah nemůže přežít – kvůli okolnostem, době, kdy se to odehrává, homofobii. V Na konci světa homosexualita nepředstavuje problém, není to film o nedostatku pochopení pro odlišnou sexuální orientaci. Spíš jde o osobnější příběh kluka, který se nedokáže emocionálně otevřít, aby mohl navázat nějaký vztah. Johnnyho homosexualitu ve filmu moc neřeší ani jeho rodina. Rodina Johnnyho potřebuje, bez něj by jejich farma zbankrotovala. A jeho otec i babička vidí, že díky Gheorgheovi je Johnny méně drzý, méně konfliktní, a navíc mu jde práce lépe od ruky. I proto jejich vztah podporují…

Proč je Gheorghe, kterého hraje Alec Secareanu, zrovna Rumun?

Když Rumunsko vstoupilo do Evropské unie, objevilo se v britském tisku mnoho xenofobních článků o rumunských imigrantech. Rumuny tam nazývali cikány a psali o tom, jak se ve velkém chystají zneužít náš sociální systém. To jsem se opravdu styděl za svou zemi. Když jsem skončil s herectvím, pracoval jsem nějakou dobu na šrotovišti a jeden z mých kolegů pocházel z Bukurešti. Přijel k nám za lepším životem a výdělkem pro rodinu. Jeho negativní zkušenosti s Brity se mi dost těžko poslouchaly. Také díky němu jsem začal o své zemi přemýšlet trochu jinak, dívat se na ni jinýma očima. A vyústilo to v postavu Gheorgheho.

Jak jste se svou dvacetiletou hereckou zkušeností přistupoval k hercům?

Ani jednoho ze dvou hlavních představitelů jsem předtím neznal, taky dlouho trvalo, než jsem je objevil. Tři měsíce před natáčením jsme pak všichni tři začali společně dávat dohromady postavy Johnnyho a Gheorghea, vymysleli jsme jim kompletní životopisy ode dne jejich narození až do chvíle, kdy je poznáváme ve filmu. Věděli jsme, kam chodili do školy, jaké měli kamarády, rodinu, jejich pocity, co je změnilo, co zažili, kde a jak bydleli, co dělali. Všechno jsme poskládali do časové osy. Bylo důležité, aby oba herci své postavy znali skrz
naskrz, abychom mohli následně pracovat bez scénáře a vybudovat film na skutečných emocích. Zároveň nás to všechny tři sblížilo.

Zapochyboval jste někdy, jestli to zvládnou?

Ne, viděl jsem, jak moc jim na našem filmu záleží a že ze sebe chtějí vydat to nejlepší. A samozřejmě jsem na ně dával pozor, řešil jsem s nimi jejich problémy a jsem tu pro ně dokonce i teď. Režisérova odpovědnost podle mě
nekončí s poslední klapkou. Pokud po někom chcete, aby kvůli vám odhalil své nitro, aby se stal zranitelným, měl byste mu následně umožnit jakousi dekompresi. Pokud Josh nebo Alec něco potřebují, chtějí si promluvit, můžou se mi ozvat. Zůstali jsme v kontaktu, oba přijeli už i na návštěvu za mnou do Yorkshiru. Po tak intenzivních třech měsících může být těžké vrátit se do normálního života. Herci ve filmu pomáhají odrodit jehně nebo odřezat kůži z mrtvého jehněte a navléct ji na mládě odmítnuté jeho matkou. K podobným věcem dochází v jednom kuse. Johnnyho rodina nemá moc peněz, takže jejich farma funguje dost postaru. Na moderní farmě by měli pro jehňata inkubátory. S nimi můžete nechat ovce rodit i na podzim. Jenže takové zařízení stojí 100 až 200 tisíc liber. Když si ho nemůžete dovolit, musíte s jehňaty počkat na lepší
počasí… A když ovce mládě odvrhne, jeden ze způsobů, jak ho bez moderních vymožeností zachránit, je nechat ho adoptovat ovcí, jejíž mládě zemřelo. A to se dělá tak, že vezmete kůži mrtvého jehněte a navléknete ji na tělo
toho osiřelého, aby byla obě stejně cítit.

Kdy vám došlo, že se vám celovečerní debut povedl?

Když ho viděli lidi ze Sundance a Berlinale a líbil se jim – oni totiž vědí, co dělají, znají své publikum. Zdá se, že se diváků Na konci světa hodně dotýká, často mi po projekci po chvilce povídání začínají sami od sebe vyprávět svůj
vlastní životní příběh… Já žádná velká očekávání neměl, prostě jsem věděl, že ten film můžu natočit jenom takhle a že si za ním budu stát.

Iva Přivřelová
Publikováno v SALONU Práva