Dosáhli jsme bezprecedentního okamžiku v historii naší planety. Lidé v současnosti ovlivňují Zemi a geologické procesy více než všechny přírodní síly dohromady. Antropocén: Epocha člověka je dokumentárním snímkem, který čtyři roky natáčel oceňovaný tým ve složení Jennifer Baichwalová, Nicholas de Pencier a Edward Burtynsky. Jedná se o dokument, který kombinuje umění a vědu a přináší empirický, neučebnicový náhled na klíčový moment v historii geologie. Dechberoucí snímky přináší provokativní a nezapomenutelný zážitek a názorně ukazují dopad lidstva na naši planetu.

Co je antropocén?
V oficiální geologické terminologii bychom ho ještě nenašli, ovšem neformálně jde o název, s nímž v roce 2000 přišli Paul J. Crutzen a Eugene Stoermer jako s možným pojmenováním současné geologické epochy, v níž jsou hlavní příčinou trvalých globálních změn lidé.
V roce 2009 dostala skupina geologů a dalších vědců Anthropocene Working Group (AWG) od Subkomise pro kvartérní stratigrafii za úkol shromáždit důkazy o tom, zda je tzv. epocha antropocénu skutečně stratigraficky postižitelná. Výzkum AWG pak začal mapovat lidský vliv na planetu prostřednictvím nejrůznějších ukazatelů, jako např. změny krajiny způsobené zemědělstvím, industrializací a urbanismem; následky dobývání přírodních zdrojů a fenomén antroturbace; likvidace kalů, rozšiřování přehrad a úbytek podzemních vod; technosféra; vysoké úrovně uhlíku, dusíku a fosforu. Důkazy, které AWG v následujících letech shromáždila, pak v drtivé většině vedou k závěru, že náš živočišný druh dnes mění planetu víc, než všechny ostatní přírodní procesy dohromady, a že období holocénu tedy v polovině 20. století, v období tzv. velkého zrychlení, ustoupilo epoše antropocénu.

Film
Projekt Antropocén: Epocha člověka odstartoval v roce 2015 a filmový štáb v průběhu následujících tří let navštívil 43 lokací ve 20 zemích pěti kontinentů včetně Austrálie, Kanady, Chile, Číny, Francie, Německa, Ghany, Indie, Indonésie, Itálie, Keni, Malajsie, Nigérie, Norska, Ruska, Jižní Afriky, Španělska, Švýcarska, Velké Británie a Spojených států amerických.
Štáb natočil 202 hodiny a 57 minut, což představuje 50.77 terabytů hrubého materiálu. Během natáčení bylo použito 29 různých kamer, některé točily z helikoptéry či z dronu, jiné v oceánu či z čela vlaku. Tvůrci přitom neměli k dispozici tradiční scénář a výsledná podoba filmu se rodila ve střižně během desetiměsíční práce.
Celý projekt vedle filmu zahrnuje i výstavu, interaktivní instalace, knihu a výukový program, tyto aktivity jsou však dostupné pouze v Kanadě.

Projekt Do kina!

Nový projekt Asociace českých filmových klubů s názvem Do kina! má za cíl pravidelně uvádět do distribuce umělecky hodnotné a zároveň edukativní filmy určené především pro školní projekce. Každý film doprovází odpovídající edukativní materiál, který pedagogům umožní s filmem pracovat v rámci filmové výchovy i dalších školních předmětech. Cílem projektu je rozšíření nabídky školních představení o kvalitní a přínosné tituly a výchova nového vnímavého publika. V rámci projektu Do kina! má AČFK v plánu uvádět jeden až dva filmy ročně. Prvním filmem projektu je právě Antropocén: Epocha člověka.

Fakta

Populace Země se v posledních 50 letech více než zdvojnásobila. Podle zprávy OSN z roku 2017 současná populace Země, čítající 7,6 milliard, dosáhne do roku 2030 8,6 miliard, 9,8 miliard v roce 2050 a 11,2 miliard v roce 2100.

Od průmyslové revoluce bylo vinou výroby cementu a spalování fosilních paliv vypuštěno do ovzduší více než 390 miliard tun emisí antropogenického uhlíku.

Jen v minulém století se úroveň dusíku a fosforu v půdě zdvojnásobila, což má největší dopad na koloběh dusíku za dvě a půl miliardy let.

Lidstvo vyrobilo tolik betonu (technofosílie), že by dokázal pokrýt dvoumilimetrovou vrstvou celou zeměkouli. Více než polovina celkového množství betonu byla díky rychlé urbanizaci a růstu populace vyprodukována mezi lety 1995-2015.

V roce 1950 byly na celém světě vyrobeny necelé 2 miliony tun plastů. Na počátku 21. století toto množství vzrostlo na 300 milionů tun ročně. Celkové množství plastů do roku 2015 je odhadováno na 5 miliard tun.

V roce 2015 bylo oznámeno, že do roku 2050 bude hmotnost plastů v mořích větší než hmotnost ryb.

Během pouhých dvou dekád zmizela desetina rozlohy světové divočiny (definované jako oblast „převážně bez lidského vlivu“).

Zpráva Světového fondu na ochranu přírody z roku 2016 uvádí, že populace až poloviny všech živočišných druhů, které sleduje, od roku 1970 výrazně poklesla, zvlášť těžce byly přitom postiženy sladkovodní druhy.

V Africe zůstalo nyní přibližně 352 000 slonů, jejich počet jen mezi lety 2007-2015 klesl o 30%.

Odlesňováním ztrácíme každoročně zhruba 18,7 milionů akrů lesů, což je ekvivalent 27 fotbalových hřišť za minutu.

V roce 2016 došlo k největšímu meziročnímu nárůstu kapacit na výrobu energie z obnovitelných zdrojů, celkový instalovaný výkon těchto nových zařízení se odhaduje na 161 gigawattů (GW). Kapacity solárních elektráren činily přibližně 47% tohoto nově instalovaného výkonu, větrné elektrárny pak 34% a vodní elektrárny 15,5%.

SLOVNÍČEK:

Antropocén

Navrhované označení z oblasti geochronologie, které je motivováno snahou označit období, kdy lidstvo svou činností globálně ovlivňuje zemský ekosystém. Antopocén není v současné době formálně definovanou veličinou na geologické časové ose, musí být formálně prodiskutován a ratifikován či odmítnut Mezinárodní komisí pro stratigrafii, což je proces, který může trvat celá desetiletí.

Anthropocene Working Group (AWG)

Výzkumná skupina geologů a dalších expertů, specializujících se na klimatický a polární výzkum, oceánografii, ekologii, archeologii, historii lidstva a mezinárodní právo, pověřená Subkomisí pro kvartérní stratigrafii, aby shromáždila důkazy, které by umožnily rozhodnout, zda je antropocén potenciálním novým úsekem na geologické časové ose.

Antroturbace

Narušení sedimentů či hornin lidským působením, sahající od krajinářských úprav povrchu země po těžbu a vrty, pronikající hluboko do zemské kůry.

Holocén

Druhá a poslední epocha kvartéru známá také jako mladší čtvrtohory. Představuje nejmladší geologické období, které začalo s koncem poslední doby ledové před přibližně 11 700 lety.

Interglaciál

Interglaciál nebo také doba meziledová je teplejší období mezi dvěma dobami ledovými (glaciály) ve čtvrtohorách.

Stratigrafie

Nauka o stáří a posloupnosti horninových vrstev.

Technofosílie

Lidmi vytvořené technologické objekty či artefakty jako jsou plasty, beton a hliník, které mohou sloužit jako stopové fosílie, prostřednictvím nichž může být datováno a charakterizováno období antropocénu.

Technosféra

Soubor všech lidských systémů a technologií (průmyslových, zemědělských atd.) včetně lidmi vytvořených objektů (plasty, beton atd.). Hmotnost všech částí technosféry je v současné době odhadována na více než 30 bilionů tun.

Velké zrychlení

Období po roce 1950, kdy zrychlení průmyslového vývoje, těžba přírodních zdrojů, růst populace a globalizace vyvolaly nebývalý nárůst znečištění životního prostředí.

KOMENTÁŘ REŽISÉRKY

„Mohlo by se zdát, že témata našich filmů jsou čím dál tím ambicióznější. Nejsem si jistá, jestli je to proto, že stárnutí přináší globálnější perspektivu, anebo zda je to dáno naléhavostí problémů, jimž na globální úrovni čelíme.

Při natáčení Antropocénu: Epochy člověka jsme navštívili šest ze sedmi kontinentů, 20 zemí a 43 různých lokací (film i celý projekt byly uhlíkově kompenzované). Zjistila jsem, že pokud se podobně „velké projekty“ nemají rozpadnout, potřebují správnou rovnováhu mezi celkovým pohledem a detailem. Někdy se kvůli správnému záběru musíte vznést k nebi, pokud ale ve výškách zůstanete, vzdálíte se tomu, co má skutečný význam. Nemyslím, že by lidé měli v onom vševědoucím nadhledu setrvávat, byť z něj rádi pozorují a technologie (helikoptéry, drony, satelity) nám to dovolují. A právě ve vztahu mezi celkem a detailem se naše práce protíná s prací Edwarda Burtynskyho.

Antropocén: Epocha člověka je závěrečným dílem trilogie, která začala v roce 2005 snímkem Manufactured Landscapes (který jsem režírovala, Peter Mettler natáčel a Nicholas de Pencier produkoval) a zachycovala Burtynskyho fotografickou esej o průmyslové revoluci v Číně. Nechtěla jsem natočit portrét umělce (jak jsme to udělali v Let it Come Down: the Life of Paul Bowles) ani film, který by jeho práci použil jako hřiště ke zkoumání filozofických nebo politických problémů (jako v The True Meaning of Pictures). Burtynskyho fotografie a mimořádná místa, která zachycovaly, a nedidaktický způsob, jakým je objevovaly, byly spíš startovním bodem. Film se snažil inteligentně přeložit jedno médium do druhého – což ve většině případů znamenalo zachytit velikost v čase (proto také osmiminutová úvodní sekvence natočená v jediném záběru). Ovšem bez intimity by velikost ve filmu (toto byl náš poslední dokument natočený na film – super 16mm) nebyla zajímavá. Obrovská masa pracovníků v továrně Eupa by nebyla zdaleka tak působivá nebýt letmých pohledů dělníků, když kolem nich projížděl kamerový vozík, nebo člověka, který na svém místě usnul, když všichni ostatní odešli na oběd; masivní přesídlení lidí a měst kvůli přehradě Tři soutěsky by nevyznělo tak silně nebýt ženy, která na staveništi šije.

Ve snímku Watermark (který jsem režírovala s Burtynskym a Nicholas točil a produkoval) jsme se zabývali myšlenkou lidské interakce s vodou a pokusili se prozkoumat všechny způsoby, jakými vodu používáme: k přežití a každodenním potřebám, k průmyslovým, rekreačním, náboženským účelům. V tomto případě se nám nástrojem sdělení stala juxtapozice. Film nenabízel nijak příliš mnoho informací ohledně kontextu – pokud by k popisu místa nestačilo pár slov, nefungovalo by to. Takže jsme místo toho postavili jedno místo do kontrastu s druhým, což zvýraznilo smysl obou: řeka Buriganga vedle nedotčeného jezera Ealue v Britské Kolumbii, lidé provádějící při pouti Kumbhaméla posvátnou koupel v Ganze vedle děvčat předvádějících hvězdy na pláži v Kalifornii. A empirické pochopení kontextu bylo znovu dílem kombinace velkého obrazu a soustředění na detail. Mohli jsme v deltě řeky Colorado natočit rozhovor s hydrologem, ale to, díky čemu diváci toto místo pochopili, bylo svědectví Inocencie Gonzalesové z kmene Cucupá, jejíž rybářskou komunitu vysychání delty zničilo.

Antropocén: Epocha člověka se od obou předchozích filmů liší, neboť vychází z výzkumu Anthropocene Working Group a premisy, že lidé mění Zemi a její ekosystémy víc než všechny přírodní procesy dohromady. Pokud jsme chtěli zprostředkovat fakt, že my lidé, kteří žijeme a budujeme civilizaci nějakých 10 tisíc let, nyní naprosto dominujeme planetě staré 4 a půl miliardy let, potřebovali jsme globální perspektivu.

Jak ale tuto dominanci zachytit? Znovu tu bylo pokušení pohybovat se ve vševědoucím nadhledu. Ptačí perspektiva se – díky helikoptérám a dronům – prolíná celým filmem a někdy je to jediný způsob, jak dané místo zachytit, ať už jde například o fosfátové doly na Floridě nebo ropné rafinerie v texaském Houstonu. Pokud je ale všechno veliké či vzdálené a názorné, velikost přestává být pochopitelná. Takže s obřím bagrem, největším povrchovým těžním zařízením na světě, které se zakusuje do země v největším povrchovém uhelném dole v Německu, se seznamujeme prostřednictvím pěstitelky mrkve Nicole Thelenové, jejíž farma má padnout těžbě za oběť. Časosběrný záběr jednoho malého kousku blednoucího korálu vypráví příběh antropogenického okyselování oceánu a kly sedmi tisíc slonů, z nichž každý je pečlivě zvážen a zaznamenán, nám pomáhají pochopit, jak vinou lidí může vyhynout živočišný druh.

Myslím, že pokud jde o rovnováhu mezi celkem a detailem, učili jsme se v průběhu těch více než třinácti let vzájemné spolupráce i jeden od druhého. Film samozřejmě používá velké obrazy a občas se pokouší zachytit místo v jednom širokém záběru. Použili jsme, a to i v těch nejnáročnějších podmínkách, to nejlepší vybavení a usilovali o nejnovější technologie, jaké jsme si mohli dovolit, ale film se také snaží nacházet okamžiky intimity, detaily, které jsou pro objevení, pochopení a vzbuzení empatie v rámci kontextu nezbytné.

To je ovšem také okamžik, kdy přichází ke slovu tvůrčí etika a troufám si dokonce říct, že etika je nejdůležitějším aspektem naší filmařské práce. Když kvůli svému projektu cestujete po celém světě, je klíčové dělat to s pokorou a otevřeností k tomu, co vám chce téma o sobě říct, zejména o svých přehlížených periferiích nebo ignorovaných koutech.“

Jennifer Baichwalová (zastupující i spolurežiséry Nicholase de Penciera a Edward Burtynskyho)