V KINECH

od 07/11/2019

Dobrodružná dokumentární výprava na daleký východ i do vlastní minulosti. Dobrodružná dokumentární výprava na daleký východ i do vlastní minulosti.

Dálava. Dva tisíce osm set padesát dva kilometrů mezi Brnem a Divějevem, mezi Východem a Západem, mezi otcem a synem. Tak daleko, tak blízko. Vít a jeho syn Gríša se před koncem prázdnin vydávají na dlouhou cestu do Ruska. Jen co nastoupí do auta, syn si hned nasazuje sluchátka a otec se noří do vzpomínek. Ani tak ale nemůžou jeden druhému uniknout. Je tu však jedna možnost, která je může opět sblížit – společné pátrání. Jenže co skutečně hledají? Dálava. Dva tisíce osm set padesát dva kilometrů mezi Brnem a Divějevem, mezi Východem a Západem, mezi otcem a synem. Tak daleko, tak blízko. Vít a jeho syn Gríša se před koncem prázdnin vydávají na dlouhou cestu do Ruska. Jen co nastoupí do auta, syn si hned nasazuje sluchátka a otec se noří do vzpomínek. Ani tak ale nemůžou jeden druhému uniknout. Je tu však jedna možnost, která je může opět sblížit – společné pátrání. Jenže co skutečně hledají?

Mimořádně intimní dokument Martina Marečka je působivou výpovědí o stavu současné rodiny a analýzou odvěkého vztahu otec a syn. Čistá forma putování tam a zase zpátky jen podtrhuje maximální autentičnost a účinnost dokumentu.

Martin Mareček patří mezi přední české dokumentaristy – ve svých filmech se věnoval především zásadním společenským tématům: protestům proti globalizaci (Hry prachu), neobnovitelným zdrojům (Zdroj), neudržitelné dopravní situaci ve městech (Auto*Mat) či rozvojové pomoci (Pod sluncem tma). Zároveň je pedagogem dokumentárního filmu a docentem na pražské FAMU. Od zatím posledního filmu této výrazné osobnosti tuzemského dokumentu uběhlo letos již osm let, a proto byl jeho nejnovější opus doprovázen velkým očekáváním festivalových dramaturgů, kritiků i diváků.

Dálava je snímkem vycházejícím z osobního příběhu jednoho člověka, jejím cílem je však obecná výpověď o současné střední generaci v České republice a světě, ve kterém žijeme. Hlavního hrdinu Víta Kalvodu sledovali autoři scénáře Martin Mareček a Tomáš Bojar déle než pět let. Jeho osobní příběh hledání sebe sama jako otce a jeho rodiny rozseknuté vedví měl zároveň univerzální výpovědní hodnotu o současné střední generaci, jejích problémech a výzvách. V rámci života ve svobodě a blahobytu vyrostla generace hledačů a jedním z nich je i Vít, který prošel cestu od praktikujícího zen buddhisty přes agilního finančního poradce až k podnikateli. Komplexní téma chtěli autoři zpracovat nejprve jako hraný film (a dokonce napsali několik verzí scénáře) – ve výsledku však vždy chyběla pestrost a věrohodnost předlohy. Místo herců tak byli „obsazeni“ přímo Vít se synem Gríšou a páteří filmu se stala cesta za nalezením zbytku rodiny a smyslem jejich životů.

Výsledkem je dokumentární, až detektivně laděná road movie odkrývající základní aspekty dnešních rozbitých rodin, popisující současné Rusko i analyzující téma otcovství a vztahu otce a syna. Stejně jako u témat rozdělených rodin či generace hledačů i zde slouží osobní příběh jedné konkrétní dvojice jako univerzální zpráva o stavu současných otců a jejich synů (kteří se jednou stanou otci). Jak v press kitu k filmu podotýká režisér: „Ve střižně se nakonec zrodila křehká filmová elegie za jednu rodinu, která se pokouší překlenout propast mezi láskou a ztrátou, mezi nitry i světadíly.“

KOMENTÁŘ MARTINA MAREČKA

Scénář

Je to už bezmála pět let, co jsme se nad příběhem Víta Kalvody začali společně potkávat. Jeho osobností i vyprávěním o tom, jak se stal příliš mladým otcem od rodiny, jsme byli od první chvíle fascinováni. Vítova upřímnost, vtip, smysl pro detail, schopnost zkratky nám připadaly jedinečné. Navíc se v jeho příběhu nenásilným způsobem zrcadlila spousta důležitých otázek, s nimiž se naše generace uplynulých dvacet let potýká. Že se z praktikujícího zen buddhisty a rozevlátého „hledače“ může během chvíle stát agilní finanční poradce v pečlivě nažehlené košili, bylo jen jedním z mnoha paradoxů, nad kterými jsme žasli. Odysea jeho rodiny na nás působila jako jedna velká laboratoř, v níž se odvážně experimentuje s rozličnými možnostmi života. A výsledky těchto pokusů pro nás představovaly nesmírně bohatý scenáristický materiál. Dlouho jsme se ho pak snažili vtělit do podoby hraného filmu a napsali několik verzí příběhu. Nikdy jsme s nimi ale nebyli úplně spokojeni. Živelnost, neokázalost i jistou sveřepou sílu Vítova vyprávění se nám do scénáře nepodařilo přenést v té míře, jakou bychom si představovali. Po čase nám došlo, že nejsilnější dílo nevznikne s herci, ale se skutečným Vítem a jeho synem Gríšou. Rozhodli jsme se, že společná cesta této dvojice do Ruska za druhou polovinou rozpadlé rodiny se stane páteří filmu. Věřili jsme, že se v jejím průběhu může odehrát a znovu zpřítomnit vše podstatné z jejich společného osudu. Sice v jednoduché a intimní, ale o to intenzivnější podobě. A to se, domníváme, nakonec i stalo.

Režie

Tito jsou otcové naši je název litografie se sv. Cyrilem a Metodějem, visící v obývacím pokoji rodného domu našeho hrdiny. Je to jeden z podstatných počátečních výjevů filmu. Vít se sklopeným pohledem sedí na svém oblíbeném gauči přímo pod tímto obrazem. Ztišení, soustředění a rozpomínání. Asi každý má takové místo i podobně důležitý obraz, který ho od malička provázel. „Tito jsou otcové naši“ byl také dlouho pracovní název filmu, který pomáhal držet se tématu. Soustředil v sobě konkrétní detail příběhu i zobecňující rámec dotýkající se otcovských figur a motivů, které na nás doléhají v dnešní společnosti. Obliba autoritativních politiků a siláckých řešení na jedné straně, na druhé vědomí, že polovina manželských svazků končí po pár letech rozvodem a mezilidské vztahy protékají vírem neustálých změn. Jakými otci pak budou naši synové? Dostali jsme jedinečnou možnost sledovat Vítka a Gríšu, tátu se synem, kteří vyrážejí na důležitou, dalekou návštěvu. Plni nejistot, škobrtání, ale i upřímného odhodlání.

ROZHOVOR S MARTINEM MAREČKEM

Jak jste se seznámil s ústředními postavami Dálavy, Vítem a jeho synem Gríšou? Jak z toho vznikl nápad na film?

Víta jsem poprvé potkal před více než pěti lety v hospodě. Chtěl jsem s ním konzultovat námět z oblasti finančního poradenství. On byl tenkrát aktivistou a bojovníkem proti „finančním šmejdům“, ač byl sám původně také poradce. Postupně se rozpovídal a barvitě mi líčil své životní peripetie. Hned v noci jsem mu pak poslal email, jestli by svůj příběh nechtěl nějak zpracovat. Začali jsme si psát a během roku z toho vznikla skoro třísetstránková kronika jeho dosavadního života. Říkal jsem tomu dokuromán a dokonce jsem na jeho motivy psal s dalšími scenáristy Tomášem Bojarem a Markem Šindelkou scénář hraného filmu. Při redukci do celovečerního formátu se mi ale nikdy nepovedlo dotknout se té původní jiskry Vítova vyprávění i víceznačnosti hlavních postav. Lezl z toho spíš seriál. V jednom momentě jsem udělal rychlý radikální krok zpět a rozhodl se pro úplný minimalismus: zachytit jen jeden odstín, jednu vrstvu toho komplikovaného příběhu a natočit jednoduchý film ze současnosti s Vítem a Gríšou.

Jak jste získal jejich důvěru?

Myslím, že se zúročila celá ta několikaletá práce předtím. Znali jsme se dlouho, mluvili o všem otevřeně a taky se občas pěkně štvali a uměli se dobře pohádat. Máme takové kritické přátelství a z něj asi vzniká důvěra.

Vznikaly při natáčení momenty, kdy jste si říkal – tohle je ono, to ve filmu musím použít?

Určitě situace, kde se vyjevuje a proměňuje vztah Víta a Gríši: scéna přípravy ohně, nákupu na tržišti a celá „detektivní“ linie pátrání po druhé polovině jejich rodiny. Setkání s přáteli Kapustinovými v obrovitém ruském paneláku, které se završí trojhlasou písní. Ale i jednotlivé obrazy, do nichž postavy tak nějak vstoupí: kluk s krabicí na hlavě putující na kraji ruské vesnické silnice, nadpozemské hejno havranů, které se vznese uprostřed klášterního komplexu, pátrající a vyčkávající Gríša uprostřed náboženského procesí… A pak řada drobných gest, detailů, které se zjevují v druhém plánu: třeba opuštěné Vítovy boty.

Jak jste s protagonisty vyjednal filmařskou metodu, kdy jsou snímaní pomocí mikroportů nebo kamerou umístěnou na palubní desce auta? Stanovili si nějaká omezení, kam vás coby filmaře nepustí?

Na přítomnost malého štábu s nenápadnou kamerou a mikroporty, které se „nesundávají“, si po chvíli zvykne skoro každý, kdo přistoupí na domluvenou hru a je uvolněný. Pak se jenom režijně políčí na situace a gesta, která se opakují. Stačí vyčkat a umět situaci zaostřit, zarámovat a přitom ji nezabít. Každý film se snažím vyprávět v souladu s tématem i naladěním protagonistů. Nikam nic příliš netlačím, dávám věcem čas. Ale to neznamená, že se každý musí cítit pořád „dobře“ a stavět si před kamerou pomníček. Základním pravidlem je, že zúčastnění respektují společné hřiště, na němž se domluvíme a jehož hranice jsou bezpečné. Styl Dálavy vychází z povahy Víta s Gríšou. Třeba Gríša mi několikrát řekl, že nebude před kamerou nikým jiným, než se cítí, nebude pro kameru svému otci sdělovat něco, co by mu jindy neřekl. Chtěl jen existovat „sám za sebe“.

Mohli Vít s Gríšou Dálavu „autorizovat“?

Ano. Film jsem jim poslal.

Měli jste nějaká omezení při natáčení v klášteře v Divějevu, kam Vít s Gríšou doputují? Jak vás přijali obyvatelé tamního městečka?

V celém Rusku jsme se snažili být co nejvíce nenápadní. Film je natočen na digitální fotoaparát s vysokým rozlišením, zvuk byl zaznamenáván na mikroporty anebo mikrofony skryté v taškách. Nechtěli jsme na sebe vůbec upozorňovat. Já i kameraman umíme rusky, což nám pomáhalo při občasných rozhovorech s lidmi. Na rovinu jsem jim říkal, že sledujeme odyseu těch dvou. Kdybychom to pojali klasicky – kamera na konstrukci, asistent s odraznou deskou, zvukař s mikrofonem na tyči – nenatočíme skoro nic. Náš přístup byl výhodný i pro intimní polohu filmu.

Dálava končí poněkud otevřeně. Co odpovíte, až se vás diváci zeptají, co bylo dál?

Chápu, že takové otázky přijdou, odpovědi na debaty po filmu mám připravené, realita stále připravuje zajímavé situace. Ale raději bych byl, kdyby diváci kladli otázky sami sobě: co se při sledování Dálavy dělo jim samotným, co s tím filmem zažili vůči svým vlastním vztahům. Doufám, že uchopení příběhu včetně jeho vyústění právě k tomu jasně vybízí. To mi připadá důležitější než pointa za každou cenu.

Co stojí za osmiletou pauzou mezi vašimi posledními filmy?

Několik námětů mi z hlediska realizačních složitostí nevyšlo, pak jsem se pokoušel napsat o Vítkovi ten hraný film, hodně jsem pracoval jako dramaturg na dílech svých kolegů, působil na FAMU, trpěl nejistotou, jestli to všechno má smysl… Mohl bych se vymlouvat, že jsem měl moc práce a jiných povinností, ale myslím, že spíš musel nazrát čas, abych se odhodlal něco dotáhnout do konce.

Vojtěch Rynda

Číst dál

Původní název:

Dálava

Země, rok a délka:

Česká republika 2019 / 76 minut

Režie:

Martin Mareček

Scénář:

Tomáš Bojar, Martin Mareček

Kamera:

Jiří Málek

Hrají:

Vít Kalvoda, Grigorij Kalvoda

V kinech:

07/11/2019–31/12/2020

Žánr:

dokument, road movie

Formát:

Dcp, Mp4

Poměr stran:

1:1.85

Jazyková verze:

česky, ukrajinsky, rusky

Titulky / dabing:

české titulky

Přístupnost:

přístupný

Objednávky do kin:

DISFILM

Kontaktní osoba:

Michal Hlaváčprogram@acfk.cz
+420720590984

Odkazy:

ČSFD


Technické údaje Technické údaje

dokument, road movie / Dálava / Česká republika 2019 / 76 minut
Režie: Martin Mareček / Scénář: Tomáš Bojar, Martin Mareček / Kamera: Jiří Málek / Hudba: / Hrají: Vít Kalvoda, Grigorij Kalvoda
V kinech: 07/11/2019–31/12/2020 / Dcp, Mp4 / 1:1.85 / rusky, ukrajinsky, česky / české titulky / Doporučená přístupnost: přístupný

Objednávky do kin:

Kontaktní osoba:

Michal Hlaváč
program@acfk.cz
+420720590984

Dálava v kinech

20.11.2019
Pardubice
Divadlo 29 (Svaté Anežky České 29)
24.11.2019
Chrudim
Městské kino (Svatopluka Čecha 256)
24.11.2019
Frýdlant nad Ostravicí
Kulturní centrum Frýdlant nad Ostravicí (Hlavní 1755)
25.11.2019
Nový Jičín
Květen (Havlíčkova 6)
25.11.2019
Brno
Art (Radnická 4)
25.11.2019
Praha 7 – Holešovice
Kino v Obýváku – EC (U výstaviště 21)
25.11.2019
Beroun
Mír (Politických vězňů 445)
27.11.2019
Chomutov
Kino Svět (Mostecká 5786)
28.11.2019
Olomouc
FK Pastiche Filmz (Univerzitní 3)
29.11.2019
Žamberk
Fidiko Žamberk (Nádražní 39)
30.11.2019
Malá Skála
Androvna (Malá Skála 146)
03.12.2019
Brno
Art (Radnická 4)
03.12.2019
Uherský Brod
Máj (Nám.1. Máje 2057)
04.12.2019
Šumperk
Oko (Masarykovo nám. 3)
11.12.2019
Praha
Městská knihovna, FK MKP (Mariánské nám. 1)
12.12.2019
Vrchlabí
Kulturní dům Střelnice (Vančurova 378)
18.12.2019
Teplice v Čechách
Květen (Mírové nám. 29/50)
18.12.2019
Liberec
Varšava (Frýdlantská 16)
18.12.2019
Dobrovice
Kino Naruby Dobrovice (Palackého nám. 28)
19.12.2019
Litomyšl
Sokol (Nerudova 83)
19.12.2019
LOMNICE NAD POPELKOU
MĚSTSKÉ KINO (5. května 724)

Dálava
v kinech

20.11.2019
Pardubice Divadlo 29
24.11.2019
Chrudim Městské kino
24.11.2019
Frýdlant nad Ostravicí Kulturní centrum Frýdlant nad Ostravicí
25.11.2019
Nový Jičín Květen
25.11.2019
Brno Art
25.11.2019
Praha 7 – Holešovice Kino v Obýváku – EC
25.11.2019
Beroun Mír
27.11.2019
Chomutov Kino Svět
28.11.2019
Olomouc FK Pastiche Filmz
29.11.2019
Žamberk Fidiko Žamberk
30.11.2019
Malá Skála Androvna
03.12.2019
Brno Art
03.12.2019
Uherský Brod Máj
04.12.2019
Šumperk Oko
11.12.2019
Praha Městská knihovna, FK MKP
12.12.2019
Vrchlabí Kulturní dům Střelnice
18.12.2019
Teplice v Čechách Květen
18.12.2019
Liberec Varšava
18.12.2019
Dobrovice Kino Naruby Dobrovice
19.12.2019
Litomyšl Sokol
19.12.2019
LOMNICE NAD POPELKOU MĚSTSKÉ KINO